Kapitola 4. Národové mongolští. Číňané a Japonci.

Roku Př. Kr. 2356 počíná se polohistorická doba císařství čínského. Císař Yao, Šün a Iü jsou představiteli zlaté doby národa čínského a nedostižitelnými vzory pozdějších panovníků čínských.

2205 Iü, zakladatel první historické dynastie čínské. Říše v dobách pozdějších trpí nešváry v rodině panovnické, vzpourami vasallů, pohromami živelními (zemětřesením a povodněmi) a vpády Tatarů (poprvé r. 936).

246 Ši-hoang-ti obnovil jednotu říše a stal se zakladatelem do nedávna platné ústavy čínské. Proti vpádu barbarů vystavěl čínskou zeď (v délce 2500—3000 km.), stavěl silnice, průplavy a zavedl nové jednotné písmo. Odpor literatů (školy Konfuciovy) proti novotám způsobil kruté jejich pronásledování. Po smrti Š. (210) nastaly nové boje, v nichž domohl se trůnu

206 Lieu-pang, zakladatel dynastie hanské (206 př. Kr. až 263 po Kr.). Nauka Konfuciova došla opět k platnosti a vědění k vážnosti u dvora.

65 Ming-ti vypravil posly do Indie, aby obeznámili se s naukou buddhismu, který odtud v Číně jako třetí státní náboženství má úlohu velmi důležitou. Vpády Hunů a později Tatarů se opakují.

Obyvatelstvo a ústava. Číňané, původu mongolského, přistěhovali se do Číny z Východního Turkestanu asi ve 3. stol. př. Kr., domorodí kmenové s nimi se buď smísili anebo ustoupili do odlehlých hor, kde bydlí z části dosud. Obmezovali se na vzdělávání své úrodné půdy, ostatní přírodní bohatství nechávajíce téměř nedotknuto. Bohatost země byla též příčinou, že nemusili vyhledávati styků s cizinou a zůstávali v přísné odloučenosti od ostatního světa. Mírumilovni; vojín neměl v Číně nikdy váhy, literat měl vždy větší cenu než vojevůdce. Ústava monarchická, nejprve monarchie feudální (do r. 221 př. Kr.), v níž císař byl vrchním dozorcem vasallů, pak absolutní. Císař vládcem a nejvyšším knězem; vládu přenáší, nemá-li schopného syna, na osobu, kterou určí. Řízení státu výhradně v rukou mandarinů (úřednictva). Časté vzpoury, jimiž jednotlivé dynastie odstraňovány.

Náboženství trojí: 1. Přirozené náboženství lidové, 2. umělé systémy mudrců čínských, Konfucia a Lao-tsia, 3. buddhismus. Přirozené náboženství uznává tři základní bytosti: a) nebe, t. j. nejvyšší bytost, která vládne a jest všude přítomna; vedle ní celá příroda plna duchů a duší předků; b) země; c) vzájemným působením nebe a země vznikají všechny věci v přírodě, v níž přední místo náleží člověku. Pravidelný běh věcí ve světě zakládá se na harmonii tří těchto bytostí.