eKnižnica

Internetová čitáreň

Čapek, Karel: O lidech

Kapitola 1. O vlastním okolí

« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »

.

Stalo se mi tuhle, co už dlouho ne: že jsem podnikl výzkumnou výpravu do nejbližšího okolí svého stálého domicilu. I objevil jsem, že tam, kde před lety bylo neřádné předměstské pole, stojí teď spousta nových ulic s hladkými, jasnými domy. Někde se ještě staví z pěkných červených cihel, vedle už jenom omítají, až to sviští, a o krok dál se už lidé nastěhovali a je jim vidět oknem do kvartýru, jak věší záclony a přitloukají obrázky; a už se tu usídlili první pionýři obchodu, mlékárna, hokynář a niťařský krám, a všechno tu voní omítkou dosud čerstvou a nadějí do budoucnosti jako ve všech nových čtvrtích. A tu jsem zpozoroval, že mám z tohoto hemžení a budování jakousi neobyčejnou radost, že vyjadřuju polohlasným bručením svou nejvyšší spokojenost a uznalost nad tím stavebním ruchem a že se jaksi cítím osobně mile dojat tím, že se v mém okolí projevuje tolik podnikavosti a nadějného konání, vůbec vyvstala ve mně skoro otecká sympatie k této nové čtvrti, a kdybych byl měl víc pokdy, byl bych málem obešel ty nové přistěhovalce, uvítal je jménem sousedství, poptal se na jejich rodinné poměry a poradil jim, kam pověsit ten obraz Karlštejna. Místo toho jsem se musil spokojit se zevní inspekcí a hloubat, z čeho vlastně pramení to mé potěšení. Inu, z čeho jiného: asi z toho, že se něco úspěšného děje v mém sousedství, to jest v širším okruhu mého já.

Je to tak: každý člověk má v sobě veliký počet různých já. Jedno, to hlavní a nejsilnější, je ovšem on sám. Potom přijde jeho rodinné já, pracovní já, stavovské já, národní já a tak dále. Vedle těchto různých sebevědomí je v něm také několikeré já lokální. První je já domu; člověku je, jako by se něco udrobilo z jeho já, utrhne-li se na jeho bydlišti kousek omítky; a cítí jako osobní zadostučinění, je-li na „jeho“ domě něco vylepšeno. Rovněž „svou“ ulici chce mít v pořádku a mrzí se na všechno, co ji hyzdí, i když mu po tom vlastně nic není. Potom nastupuje čtvrtní já; člověk má daleko mohutnější zájem o to, co se staví v jeho okolí, než o to, co se buduje v Petrské čtvrti nebo na Hanspaulce. A pak je městské já, regionální já a tak dále: pořád širší a širší kruhy, a pořád je to jakési naše já, i když víc a více zředěné; pořád je to oblast našeho osobního zájmu, v níž nás každý úspěch a pokrok plní osobním uspokojením. Pane, to byste koukal, jak se u nás staví. A čtvrtní já se tím přímo naparuje, jako by na tom mělo svůj osobní podíl a zásluhu.


« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »