eKnižnica

Internetová čitáreň

Čapek, Karel: O lidech

Kapitola 10. Dva druhy

« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »

.

Lidé se obyčejně dělívají na dva druhy, a to podle nejrůznějších hledisek: dejme tomu na lidi, kteří mají peníze, a lidi, kteří peněz nemají; nebo na taškáře a poctivce; nebo — jako v bibli — na lidi, kteří vodu chlemtají, a lidi, kteří ji pijí z dlaně. Chci tedy říci, že už od časů Makabejských je zvykem dělit lidi na dva druhy.


Jsou dva druhy lidí: jedni, kteří všechny rozbité, nepotřebné nebo už použité věci z domu vyhazují, a druzí, kteří je někam uloží, buď pro strejce Příhodu, nebo proto, že by se někdy k něčemu mohly hodit, ale nejspíše z jisté sentimentality a lítosti. Je jim totiž líto vyobcovat cokoliv z okruhu věcí existujících a jaksi žijících a uvrci to do hrobu smetiště nebo popelářova vozu; a proto ukládají tyto invalidní věci do milosrdného žera zásuvek, půdy a všemožných koutů, kde se pomalu hromadí: staré hřebíky, zauzlené provázky, dopisy, zlomené klíče, nakřáplé hrnce, šroubky bez matiček, matičky bez šroubků, spálené žárovky, baterky od rádia, ohnuté skoby, ulomené kusy nábytku, roztrhané kravaty, přezky od nevím čeho, neúplné ročníky revuí, kus drátu a obruče, jedna galoše, rozbitý vypinač, půl krejčovského metru, nejrůznější knoflíky a ucpané cigaretové špičky a nadto ještě úplná kolekce všech kusých, nepotřebných a vytříděných věcí, jež tvoří jakýsi životní nános kolem každého člověka. Jak živ jsem neviděl, že by se něco z tohoto pro strejce Příhodu uloženého haraburdí vůbec k něčemu hodilo, ale snad o to ani nejde; neboť jsou lidé, kteří by považovali za jakousi bezcitnost vyhodit věc prostě proto, že už není k praktické potřebě.

Naproti tomu jsou jiné, přísné a energické letory, jacísi Sparťané, kteří bez milosti vyhodí nepotřebnou věc tak říkajíc do hor Taygetských. Je v tom jakási čistotnost a kázeň; závidím těm lidem, a pokaždé si říkám, že sice tuhle přepálenou žárovku jistě schovám pod skříň, ale příště že už žádný starý krám, střep, rachotu ani šmízo nebudu doma trpět. Je to jeden z mých věčných dobrých úmyslů; ale prakticky je skoro stejně těžko vyhodit nakřáplý hrnec jako utratit nemocnou tetičku. Obyčejné ukrývám tyto invalidní předměty po všech koutech a zásuvkách, až jednoho dne v záchvatu energie a pořádnosti jich tak třetinu šmahem vyhodím, ani nekoukaje, co to vlastně je nebo bylo.


« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »