eKnižnica

Internetová čitáreň

Čapek, Karel: O lidech

Kapitola 11. O naříkačích

« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »

.

„Brejden, pane, jak se máte?“

„Aále špatné, pane, za nic to nestojí.“

„No, no, a co vám chybí?“

„Ale to víte, starostí je —“

„Copak vy víte o starostech, pane! Já bych chtěl bejt na vašem miste.“

„To byste to chyt! A jak se vede vám?“

„Ale to víte, bídné. A co zdravíčko?“

„No tak tak. A rodina zdráva?“

„Ještě to ujde. No tak máucta.“

„Služebník.“

To je normální československý rozhovor, který by měl stát hned na první stránce každé praktické cvičebnice jazyka českého. Téměř bez výjimky prvním slovem propuká náš člověk v nářek a stížnosti na svůj osud; obyčejné tím získá jakýsi rozběh, aby mohl v dalším hovoru nadávat obecné na mizerné poměry, na tu lumpárnu a na jiné veřejné záležitosti; ale to už je jiná kapitola.

Ze zvláštního národního zvyku nám nejde jaksi z krku, abychom řekli, že se nám vede docela dobře, nebo že to ujde, nebo že by to mohlo být horší. Víme, že se nás náš bližní nevyptává ze soustrasti; nedomníváme se, že ho svou pochmurnou odpovědí nějak dojmeme. Vzdálený pozorovatel by mohl soudit, že máme vrozený strach ze svých bližních, že jim na potkání naznačujeme svůj těžký osud jen proto, aby nás ušetřili, nebo aby si snad od nás nechtěli vypůjčit; nebo že chceme odvrátit jejich zlobu a závist, nebo že se hledíme před nimi ponížit, aby jejich postavení a štěstí vyniklo tím zářivěji. Ale my si nenaříkáme sklíčeně; my si naříkáme okázale; my se jaksi honosíme svými starostmi a bědami; my tvrdíme svému bližnímu do očí téměř s opovržením, jemu že se tak všivé nevede, kdepak, halenku! My známe život, protože se nám vede špatné; my jsme chlapíci, protože si máme, panečku, nač naříkat. Kdyby se nám vedlo obstojné nebo kdybychom byli celkem spokojeni s tím, jak se máme, pak to není naše zásluha nebo úspěch, nýbrž z pekla štěstí a taková nějaká povrchnost nebo prostopášnost Vážný člověk, pane, má jenom starosti a trampoty.

Ale nejzvláštnější je, že to je vlastně jenom taková forma. Trpíme-li opravdu ať nemocí nebo láskou nebo bídou, zamlčujeme to s jistou cudností utrpení; nehlásáme lidem na potkání, že v nás doktor našel rakovinu jater nebo že se můžeme zbláznit žárlivostí na svou manželku. Trpíme-li nejhůř a ptá-li se nás někdo, jak se nám vede, řekneme plaše „děkuju za optání“ nebo tak něco vyhýbavého. Pokud si z plna hrdla naříkáme, že se nám vede špatné, vede se nám, zaplať pámbu, ještě dobře. Řekne-li nám náš bližní, že se mu vede dobře, vyvolá v nás bezmála podezření, že před námi zapírá nějaké zatracené starosti; že to s ním nějak smrdí.


« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »