eKnižnica

Internetová čitáreň

Čapek, Karel: O lidech

Kapitola 12. Chvála vrtáků

« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »

.

Někteří lidé jsou postiženi zvláštní zlomyslností osudu; říká se jim nešikové, jako by oni za to mohli, že věci v jejich rukou jaksi oživnou a projevují svévolný a poněkud ďábelský temperament. Spíše by se mohlo říci, že jsou to kouzelníci, jejichž pouhý dotek vdechne neživým věcem nevypočitatelnou bujnost. Zatloukám-li hřebík do stěny, oživne mi kladívko v ruce tak podivným a nezkrotným životem, že buď rozbije stěnu nebo můj prst nebo nějaké okno na druhé straně pokoje. Pokouším-li se zavázat balíček, propukne v provázku úskočnost přímo hadí; svíjí se, vymyká se mi z rukou a nakonec provede svůj oblíbený trik, že si k baličku pevně přivážu prst. Jeden můj ka-marád, který se plete do vysoké politiky tak, že se tomu všichni nahlas diví, si prostě netroufá vyndat z lahve zátku; ví, že v tom okamžiku by mu zůstala zátka v ruce, kdežto láhev by se mu s nečekanou obratností vymrštila z dlaní a skočila by na zem. Lidé jsou hloupí; místo aby uznali tuto zvláštní magii, posmívají se lidem, kteří mají tento oživující vztah k věcem, a považují je za nešiky, budižkničemu, nemotory, vrtáky, nekňuby, pletichy a nemehla.

Ve skutečnosti celý rozdíl je ten, že tito nešikovní lidé jednají s neživými věcmi, jako by byly živé, to jest nezkrotné, nadané vlastní vůlí a vzpurné, kdežto šikovní lidé jednají s neživými věcmi jako se skutečně neživými, se kterými mohou dělat, co chtějí. Takový příručí v obchodě nezachází s prováz-kem jako s divokým a úskočným hadem, nýbrž jako s poslušným a mrtvým provázkem; jedna dvě, a má to hotovo. Kladívko v rukou zedníka není jankovitý a tvrdohlavý beran beran duc, který trkne, do čeho je mu zrovna libo; je to neživý a pasivní nástroj, který dopadne, kam je mu určeno. Z hlediska nemotorů je ovšem toto zkrocení věcí skutečné čarodějství; ale stejně by měli lidé šikovní uznat, že nešikovnost je magická a tajemná.

Mám na příklad za to, že pohádky o věcech, které mluví, nevymyslili lidé šikovní, nýbrž právě magičtí vrtáci. Myslím, že Andersen někdy spadl ze židle nebo s židlí, což mu vnuklo ideu, že židle je občas živá a může mluvit. Hloupý Honza, který pozdravil lávku a přál jí mnoho štěstí, se nepochybně bál, že ho řečená lávka může shodit do potoka; kdyby byl členem Klubu turistů, nemluvil by s ní, neboť by si byl jist, že po ní přejde jakobysmet.


« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »