eKnižnica

Internetová čitáreň

Čapek, Karel: O lidech

Kapitola 14. O práci

« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »

.

Říká se, že největší potěchou v tomto slzavém údolí je práce. Je však dvojí radost z práce: jednak něco robit sám, jednak se dívat, jak pracují jiní. Tato druhá radost z práce má zase dva odstíny: je to buď rozkoš povaleče, který se bez dalšího osobního zájmu pase na tom, jak se jiní namáhají, případně je kritisuje nebo jim radí, jak by to měli vzít do rukou; nebo je to rozkoš člověka, který něco dává dělat k svému užívání a nyní s napětím a nedočkavostí přihlíží, jak se uskutečňuje jeho vůle. Je to prostě rozkoš faraóna, který si dává stavět pyramidu, nebo uspokojení člověka, který si dává dejme tomu potáhnout křeslo, vymalovat předsíň nebo někde vyspravit omítku; zkrátka je to požitek budovatelský.

A tady se opět lidé chovají několikerým způsobem podle své povahy. Pro jedny, netrpělivé, cholerické a nervosní se sklonem k pesimismu, je vpád pracujícího řemeslníka do jejich okolí útrapou a něčím jako živelní pohromou nebo nepřátelskou invasí, kterou se snaží přečkat chvějíce se v nějakém zá-koutí; z práce, která se kolem nich rozpoutala, nevnímají nic než hluk, rozvrat a rumiště, které se nadělá kolem každého lidského díla. Je pro ně mukou, že věci, kterých budou užívat, se rodí pomalu, lomozně a chaoticky; a kdyby k nim přišel sám Třikrátzjel a nabídl se jim, že vše kolem nich postaví a zařídí jediným mávnutím svého ďábelského ohonu, upíší-li mu za to svou duši, obávám se, že by to bez rozmýšlení učinili. Cokoliv raději, jen když bude konec toho tartasu a neřádu, jemuž se říká práce!

Docela jinak se chovají povahy činorodé a optimistické; ale i mezi nimi jsou hluboké rozdíly. Jedni postávají nad pracujícím řemeslníkem a pletou se mu do díla; oddávají se příjemnému pocitu vládnutí a moci; vyzařují ze sebe energii jako vojevůdce, který vysílá své regimenty k útoku na bodáky. Práce je těší jenom tehdy, když se v ní zračí překotný spěch a horečné úsilí; i zvyšují pracovní zmatek tím, že pořád něco nařizují nebo někoho popohánějí s velikým pokřikem a hromováním. Dohlížejí na každý nýt nebo lištu, aby vše bylo sroubeno s náležitou důkladností; není to sice nic plátno, ale přijdou jaksi na své peníze už tím, že si tak bohatě dopřáli vzácné rozkoše poroučet jiným a kárat jejich chyby.

Konečně jsou rození budovatelé, kteří mají nevýslovný požitek prostě z toho, že se něco z jejich vůle dělá; neslyší bouchání kladiv nebo skřípot pilníků, nýbrž radostný a horlivý ruch života; okouzleně se prodírají mezi lešením a žebříky, brodí se hoblinami, přelézají hromadu rumu a smetí, aby byli při tom, když se rodí nová věc.


« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »