eKnižnica

Internetová čitáreň

Čapek, Karel: O lidech

Kapitola 18. Pošta

« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »

.

Lidská povaha je plna rozporů; tak na příklad většina lidí nesmírně ráda dostává dopisy a nesmírně nerada píše dopisy, ačkoliv oboje je v jakési příčinné a nutné souvislosti. Vyskytují se sice lidé, kteří píší dopisy nezřízeně rádi, jako na příklad osoby zamilované a lidé, kteří s podpisem „Jeden z mnohých“ nebo „Váš čtenář“ vynadají novinám za nějaký včerejší článek; ale to jsou celkem podivíni, tak jako jsou lidé, kteří k smrti rádi poslouchají přednášky, nebo jiní, kteří po celou noc vydrží honit jakýsi chrapot a praskot ve sluchátku rádia, nebo jiní, kteří dokonce rádi časně vstávají. Avšak většinový člověk nerad vstává, nerad nechává mluvit jiné a zejména nerad odpovídá na dopisy. Co se toho posledního týče, lze předpokládat, že obyčejný člověk píše dopis jen tehdy, chce-li na něj dostat odpověď; kterážto pohnutka pravidelně mizí, dostane-li sám nějaký dopis. Nechuť psát dopisy plyne asi z obecné lidské lenosti; záliba dostávat dopisy má však, jak se zdá, kořeny hlubší a tajemnější.

Tisíckrát jsi při ranním zaznění zvonku zajásal „Aá, to je pošta!“, a tisíckrát jsi nedočkavou rukou přijal nějaký tiskopis, účet a snad ještě rekomando z berního úřadu; nicméně zítra zas budeš v určitou hodinu s tlukoucím srdcem čekat na zaznění zvonku a zvoláš radostně: „Aá, to je pošta!“ Ne že bys snad očekával něco určitého, něco, na čem ti zrovna záleží, co máš rozděláno nebo nač se ti má snad dostat odpovědi. Ve skrytu srdce čekáš, že ti ranní pošta přinese jednou něco nepředvídaného a netušeného; nevíš vůbec, co by to mohlo být; snad to bude dopis z nebe nebo jmenování generálem jízdy v portugalské armádě nebo sdělení, že se ti dostalo ceny ctnosti; odněkud něco přijde poštou, co změní tvůj osud, odmění tvé zásluhy, otevře ti nečekané možnosti anebo splní tvá nepřiznaná přání.

„Odněkud něco přijde": to je mystická a bezhraničná možnost, jež se přes všechny zkušenosti otevírá každodenním zazvoněním pošty. Šel-li starodávný člověk dejme tomu do lesa pro dříví, otvíraly se před ním tajemné možnosti na každém kroku: mohl nalézt poklad skřítků, potkat tři sudičky, uvidět zlaté kapradí nebo spatřit tančící víly. Ubírám-li se do Jindřišské ulice, opravdu nečekám, že bych v rozkopané dlažbě objevil poklad skřítků, potkal v tramvaji tři sudičky, rokující zrovna o tom, co je mi souzeno, nebo spatřil na Jungmannově náměstí tančící víly.


« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »