eKnižnica

Internetová čitáreň

Čapek, Karel: O lidech

Kapitola 19. Chudí těchto dnů

« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »

.

Nelze se zmínit o všech; je jich víc, než aby bylo možno se jich dopočítat. Nejvíc je ovšem těch, pro něž je chudoba pohromou a ne živností; nejhorší a nejbeznadějnější na bídě je, že o ní dost nevíme, že je jako hluboký stín, ve kterém se ztrácejí lidé. Je jako roh ulice, za který už nevidíme. Poměrně málo je těch, kteří se svou chudobou chodí mezi ty druhé; i když se píše o hrozivém vzrůstu žebroty, je to pořád jen nepatrný zlomeček bídy, který lze potkat na ulici. Ale i v té hrstce jsou určité typy s charakteristickými, částečně nebývalými znaky.



Ambulantní chudý

Tradicionální žebrák ve městě má buď své pevné stanoviště nebo putuje ode dveří ke dveřím, zazvoní a huhlá svou prosbu. Stanovištní chudý prosí jaksi do vesmíru, k nikomu se osobně neobraceje; jeho žebrota je obecná a statická. Nový typ, vytvořený dnešní bídou a konkurencí i v chudobě, je chudý ambulantní; chudý, který jde po ulici a přistupuje k chodcům se svou prosbou. Neprosí obecně, nýbrž individuálně; nečeká, nýbrž koná akt volby mezi lidmi. Je to dynamický a osobní typ žebroty proti žebrotě pasivní a fatalistické. Není to náhoda, že takto prosí lidé spíše mladí; starci a babičky dávají přednost, abychom tak řekli, pevnému místu a prosí mechanicky ve jménu božím; nedovolávají se tvé osoby, nýbrž obecného milosrdenství. Toto je zbytek žebroty náboženské, žebroty na stupních chrámových; kdokoli jdeš mimo, smiluj se pro lásku boží nad chudobou kohokoliv. Žebrota ambulantní je docela jiná; je v ní ty a já, jedinec proti jedinci; už se tu neprosí jménem božím, nýbrž jménem individuálního osudu.



Kooperativa chudých

Stejně poměrně nový úkaz je, že se chudí seskupují v pracovní družiny. Tradicionální flašinetář pracoval sám nebo se svou ženou; někdy ještě uvidíme chudého, kterak sám a sám, přitištěn ke zdi, vyhrává na housličkách, klobouk u nohou. Ale novější a účinnější typ je, že se žebraví hudci sestoupí v jakýsi street-band; je v tom harmonika, housle, někdy bandžo nebo kytara, někdy i pikolka, a ovšem i lidský hlas; někdy zpívají všichni, někdy jen tenor, který současně vybírá do čepice. A obyčejně jsou to mládenci dobře sehraní a sezpívaní; zpravidla zpívají trampské písně, něco o kamarádech a konci lásky. Těmto trubadúrům náleží dvory pražských činžáků, kdežto venkovským sumářům náleží ulice.


« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »