eKnižnica

Internetová čitáreň

Čapek, Karel: O lidech

Kapitola 20. Stud před žebrákem

« predchádzajúca strana :: 1 / 3 :: ďaľšia strana »

.

Bývá to dědeček s bílými vlásky, nebo maminka se zachumlaným dítětem, nebo babka ohnutá v pravý úhel, jako by něco pořád hledala na zemi a nemohla to nalézt; bývá to slepec, ťukající před sebou holí, nebo ženská se dvěma zkřehlými caparty, nebo hrozný starý, nebo lidé bez rukou, bez nohou, všelijak zkřivení a nepodaření, lidé s pahýly, zmítaní třasem, zakrslí, s uzraným nosem, huhlající, kašlající, prodávající sirky nebo svazeček ptačího zobu, stojící u zdi, skrčení v koutě jako odložená věc, putující po chodníku, modlící se, obalení v hadrech nebo podivně čisťouncí, nebo takoví, kteří nemají nic než oči, kterými prosí; věru, velmi podivná sbírka člověčenstva, velmi zvláštní a roztodivný soubor. Ku podivu, že se nenašel výstřední miliardář, který by si založil sbírku žebráku, který by chodil po městech a sbíral tyto zvláštní kusy tuctové i jedinečné, tak jako jiný sbírá staré hodiny nebo staré a vzácné tabatěrky. Mohla by to být velmi veliká sbírka. Mohla by to být největší galerie na světě.

Nemohu si pomoci: nedovedu považovat žebrotu za věc nedůstojnou. Nemám za nedůstojno člověka, aby dostával od bližního něco darem. Nepovažuji za ponížení, aby člověk o něco prosil. Naopak, je zcela důstojno nás lidí, aby se prosilo i dávalo. Obecně řečeno, člověk není dobrý jen k tomu, aby se na něm vydělávalo; je dobrý i k tomu, aby se mu dávaly dary. Pravý žebrák je člověk, který už není užitečný k ničemu; hodí se jen k tomu, aby byl živ z milosti lidí; ale jeho zvláštní a skrytá užitečnost je právě v tom, že žije z milosti. Příroda nechává umřít své žebráky; strom, který se nemůže sám živit, umře; zvíře, které se nemůže samo živit, zahyne; člověk, který se nemůže sám živit, budiž živ. U nás doma chodívali žebráci každého pátku hromadnou žebrotou; byl to pro mne, kluka rozdiveného, den slavný a vzrušený. Už z dálky jsem vyhlížel to chromé, belhavé, mručící, klopýtající procesí, i běžel jsem domů s velkým a vítězným křikem, že „už jdou“, jako by se blížili tři králové ve vší své slávě; a pak jsem mohl nechat oči na tom, jak maminka vyšla na práh a krájela jim chleba, zatím Co Oni přešlapovali a huhlali. Měl-li jsem tehdy nějaký pocit svátku, bylo to v pátek ráno a ne v neděli.

..................


« predchádzajúca strana :: 1 / 3 :: ďaľšia strana »