eKnižnica

Internetová čitáreň

Čapek, Karel: O lidech

Kapitola 22. U krejčího

« predchádzajúca strana :: 2 / 3 :: ďaľšia strana »

.

„Tak mně třeba dejte to modré,“ míní zákazník, aby to nějak skoncoval; jen když to není ten zelený brčál, myslí si s úlevou.

„Krásná látečka,“ ujišťuje mistr krejčí. „Teď právě jsme z ní šili obleček pro jednoho pana radu.“

„A... musíte mně brát míru?“ vyhrkne člověk stísněně, jako když se ptá svého zubaře, musí-li ten zub ven.

Mistr krejčí skloní lidumilně hlavu. „Není třeba,“ chlácholí, „my už máme míru napsanou. A jaké klopy?“

„Klopy?“

„Jaké si přejete klopy?“

„Nu... decentní,“ míní zákazník. (Co vždycky mají s těmi klopami?) „A kalhoty taky decentní.“

„Mají být dole přehnuté? A jaké knoflíky na kabát?“

„...Decentní.“

„Já myslím... jedna řada nebo dvě?“

„Mně stačí jedna,“ brání se zákazník. „A kdy mám přijít na zkoušku?“


Zkouška, to už je docela jiný obřad. Předně zákazníka strčí za takovou květovanou záclonu; je tam jen stolička a zrcadlo, ale jinak to vypadá trochu jako v baru.


„Kdyby si pán zkusil kalhotky,“ domlouvá mu mistr šetrně; člověk si připadá jako u doktora, i shodí se sebe šaty s chmurnou a drobet pokořenou odhodlaností. Když to musí být, tak co. A pak mu podají něco plihého a beztvarého; zákazník do toho vjede — a tu před ním poklekne mistr krejčovský a chvilku ho na kolenou pozoruje v němém a uchváceném zbožňování. „Krásná kalhota,“ vydechne konečně a počne člověka ohmatá-vat a lechtat na různých anatomických místech. „Tady to trošičku zvedneme,“ šveholí, „a tady to o kousíček prodloužíme — Dobré je to. A teď zkusíme kabátek a bude to.“


Ten kabátek pozůstává z jednoho rukávu, pytlového límce, vaty a nějakých kusů látky, spíchnutých bílou nití; to všechno se honem sešpendlí, „hned to bude,“ utěšuje mistr, a pak s hlavou nakloněnou se ponoří v tiché pozorování. Zatím zákazník stojí jako sloup a marně se snaží vypadat buď ledabyle nebo důstojně; vypíná prsa, vtahuje břich a hledí si dodat štíhlý, ramenatý a odhodlaný výraz těch pánů z módního žurnálu; vcelku však připomíná dobře živeného, ale jinak naprosto nepovedeného strašáka ze zelného pole. V tu chvíli se kolem něho seskupí celá dílna a jaksi se pase na jeho bezmocné situaci.

„Krásné šatečky,“ řekne mistr krejčí uznale a vrhne se na zákazníka. Jednou rukou mu utrhne límec, druhou rukou rukáv, načež roztrhá ty spíchnuté kusy látky a začne to všechno na něm znovu sešpendlovat. „Tady to probereme,“ říká přitom konejšivě, „a tuhle drobet přidáme — Padne to výborně!“


« predchádzajúca strana :: 2 / 3 :: ďaľšia strana »