eKnižnica

Internetová čitáreň

Čapek, Karel: O lidech

Kapitola 24. O proutkařství

« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »

.

Tak přišel takový zavalitý, brunátný člověk, — nebylo na něm dočista nic mystického ani nápadného; vypadal spíš jako hostinský nebo obchodník s dobytkem; a hned vyndal z aktovky takovou kovovou jako hadici a pomalu, poněkud dřevěně s ní kráčel po louce. Najednou se mu hadice začala točit v rukou, a člověk řekl: „Tak tady je pramen, sedm metrů hluboko.“ Kousek dál se zastavil znovu. „Tady je zase pramen, ale ten je deset metrů hluboko.“

To víte, našinec tak hned neuvěří; přihlíží k tomu počínání se zdvořilou skepsí a myslí si, to by každý uměl, točit v prstech proutkem a tvrdit, že tam je voda; holenku, já si nedám nic namluvit. „Tak teď to zkuste sám,“ praví brunátný muž; „já vám uříznu vrbový proutek, s tím vám to půjde líp.“ Skeptický člověk bere do rukou tenkou vrbovou vidlici a kráčí s ní pomalu, poněkud dřevěně po louce; a najednou se mu ten proutek vší silou ohýbá k zemi právě na tom místě, kde se točila hadice proutkařova. Skeptický člověk se jaksi ze zásady snaží klást tomu proutku odpor, ale snad by se mu proutek v prstech překroutil, takovou mocí se obrací k zemi. I zkouší to nedůvěřivý člověk znovu a znovu; desetkrát kráčí poněkud dřevěně po dotyčné louce, a pokaždé se proutek skloní přesně nad tímtéž místem. I učiní pochybovačný tvor jedním rázem dvě zkušenosti: 1. že na proutkařství opravdu něco je, a 2, že má sám talent proutkářský; přičemž cítí něco jako pýchu nad tímto zvláštním darem přírody. Asi jsem tak citlivý, nebo je to taková zvláštní síla, myslí si s uspokojením.

Od té chvíle se člověk na víru obrácený vrhá na každého, kdo mu přijde na dosah. „Pojďte zkusit, jak vám ukazuje proutek!“ Obyčejně se tomu dotyční lidé brání, ale nakonec jsou přinuceni kráčet poněkud dřevěně po louce s proutkem v rukou. „Vám to málo ukazuje,“ kritisuje novopečený proutkař. „Koukejte, jak se ten proutek ohýbá mněl“ Po louce se potlouká nějakých osm lidí s proutky v rukou, vypadají jako tiší blázni nebo náměsíčníci. „Tady je taky pramen,“ ozve se co chvíli. Prostě vyjde najevo, že na tom kousku země je nejmíň dvacet podzemních pramenů a že každý druhý člověk s proutkem na ně reaguje. Některým se proutek točí obráceně, některým, patrně méně nadaným, se sotva schýlí („ale cítím takové trhnutí v rukou,“ ujišťují snaživě), kdežto jiným se vůbec nehne; tito poslední pak odkládají proutek a dávají těm druhým znát, že považují celou věc za humbuk a pověru nebo za nedůstojnou hračku.


« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »