eKnižnica

Internetová čitáreň

Čapek, Karel: O lidech

Kapitola 28. Sestry

« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »

.

To už patří k jakési mužské prestiži, mluvit o ženských tak trochu spatra; není to zlá vůle, jako spíš vědomí fysické převahy. Ono to většinou tak vypadá, jako že ženy potřebují naší ochrany; ale jsou chvíle, a dokonce těžké chvíle, kdy shledáváme, že potřebujeme jejich ochrany. Velká převaha ženy je především v tom, že je matkou; za druhé v tom, že je sestrou: totiž milosrdnou sestrou. Muž dovede být muži bratrem v církvi nebo v boji; ale zřídka dovede být bratrem nemocného. Dovedl by ho léčit nebo aspoň povyrážet; ale neumí ho tiše a jemně doprovázet tou cestou bolesti, aby nebyl sám. Je hrubě aktivní; neumí tak dobře svou činnost rozložit v droboučké a trpělivé skutky. Viděl jsem při práci lékaře, rychlé a odhodlané jako při útoku; viděl jsem sestřičky při jejich tichém bdění; a já nedovedu říci, kdo z nich byl krásnější.

Viděl jsem dva typy: jedna, dosud trochu novicka té samaritánské řehole, drobná a plachá; seděla u hlav lože po celé hodiny, po celé noci, a neodvrátila očí od tváře nemocného. Nevím, nač myslela, ale jistě na nic těžkého a smutného, neboť její tvář byla jasná a klidná, a oči nemocného se vždy potěšily, když procitly ze spánku, který už neměl konce. Nic se nedělo v té přidušené světnici; bylo slyšet jen pravidelný dech nemocného a pravidelný krok vteřin; ale ty tiché zvuky plynuly na něčem ještě tišším, na pokojném bdění malé a růžové diákonisky, která ani nečetla ani se nemodlila ani nešila, ale jen se světle dívala na tvář spícího. Podobala se hořící lampě, která nezabliká a nehnutě, tiše zatlačuje tmu, jež se na nás řítí. A tu nemocný otevřel oči a upokojil se, neboť viděl nad sebou svítit to jasné lidské, světélko.

Druhá byla starý veterán samaritské služby, těžká a tlustá, poloosleplá třiatřiceti lety bdění; seděla nakloněna nad nemocným, s rukou na jeho pulsu, a naslouchala, číhala na každý šelest se zkušenou a bezpečnou pozorností starého ohaře; nic jí neušlo, žádné zachvění dechu, žádný pokus vysílené ruky o pohyb; ještě než nemocný nadzvedl ruku, byla tu se svýma silnýma, jistýma, a přece tak lehkýma rukama a pomohla mu vykonat pohyb nebo uložit ruku pohodlněji. A těmi zkušenými dlaněmi provázela celý ten poslední zápas; pomáhala ruce ještě se bránit, hrudníku dýchat, hlavě spočívat; a dosloužila hasnoucímu tělu do posledního zatržení dechu. Pak si utřela oči a byla pohotově umýt a urovnat tělo mrtvého.


« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »