eKnižnica

Internetová čitáreň

Čapek, Karel: O lidech

Kapitola 3. Ten, jejž stěhují

« predchádzajúca strana :: 1 / 4 :: ďaľšia strana »

.

Poznáte jej podle pohmožděných rukou, různých modřin a boulí a podle okázalé únavy člověka, který vykonal nejtěžší práci svého života. Včera vybíhal rozčileně před dům a zase do domu, vyhlížeje vůz se svým nábytkem; ale vůz není nikde. Ten, jejž stěhují, letí k telefonu a volá speditéra: Haló, vůz ještě nepřijel. — No jo, odpovídá telefon, naši lidé teď asi snídají.

Ve dvanáct hodin: Haló, vůz ještě nepřijel.

No jo, praví telefon, naši lidé teď zrovna obědvají.

Ve tři hodiny se vůz konečně přivalí. Ten, jejž stěhují, pro samé čekání ještě neobědval; nyní běží po sté před dům, aby pozdravil první kus nábytku. Ale u vozu není nikdo. Naši lidé šli svačit.

Posléze se jich na scénu přihrne šest, jsou silní jako lvi a do práce jako kati: „Tak co, máme to vyndat?“ — První, co vyndají, je ulomená noha od stolu. „To je nějaká noha,“ praví stěhovací odborník klidné. Ze sousedních oken vykouknou lidé, aby se podívali, co je to za novou partaj. Ach, myslí si ten, jejž stěhují, kéž by teď vynesli mou krásnou knihovnu, aby sousedé viděli, kdo jsem! Ale místo toho stěhovací odborníci vynášejí všelijaké necky, staré haraburdí a podivné krámy, které se nahromadily někde na půdě starého bytu a o kterých už majitel ani nevěděl. „To patří na půdu,“ povídá honem, ale odborníci jako navzdory vykuchávají z vozu pruhované peřiny, staré škatule, roztlučené bedny a ostatní veteš, jež užívá této výjimečné příležitosti, aby se rozvalila na slunci, než zase zmizí na půdě nebo ve sklepě.

Zatím se sousedé nasytili této cikánské podívané a zmizeli z oken, zřejmě uspokojeni zvážením nového souseda. Teprve nyní přichází řada na ten pravý nábytek; odborníci supají pod tíží knihoven a skříní, jež jsou obyčejně vyšší nežli dveře, širší nežli schody a delší nežli zatáčky schodiště nebo chodeb. Každý kus nábytku se někde vzpříčí a nejde nahoru ani dolů; a stěhovaný se děsí po dvacáté: „Dostanete to tam?“

„Franto, zdvíhej!“

„Podej to na mě!“

„Počkej, já povolím popruh.“

„Tak nahoru! Vejš!“

„To se musí postavit.“

„To se musí položit.“

„To se musí rozšroubovat.“

„To se musí vodundat ta noha.“

Nakonec se nějakým divem vše povede, aniž by se nábytek musel rozštípat sekerou nebo dům zbourat a znovu postavit; vše, co je, je na svém místě jakýmsi zázrakem. „Fuj,“ oddychují odborníci, když konečně postaví vzpurný kus nábytku na jeho místo; a ten, jejž stěhují, strká nyní do bezmocné skříně, aby ji ještě drobátko posunul, zpocen rozčilením a polámán, jako by celou tu nepoddajnou věc vynesl na vlastních bedrech.


« predchádzajúca strana :: 1 / 4 :: ďaľšia strana »