eKnižnica

Internetová čitáreň

Čapek, Karel: O lidech

Kapitola 30. Když člověk po prvé ...

« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »

.

Když člověk po prvé vsadí do země sazeničku, chodí se na ni dívat třikrát denně: tak co, povyrostla už nebo ne? I tají dech, naklání se nad ní, přitlačí trochu půdu u jejích kořínků, načechrává jí lístky a vůbec ji obtěžuje různým konáním, které považuje za užitečnou péči. A když se sazenička přesto ujme a roste jako z vody, tu člověk žasne nad tímto divem přírody, má pocit čehosi jako zázraku a považuje to vůbec za jeden ze svých největších osobních úspěchů.

Později, ano, později je to už jiné; později člověk osadí svůj záhon s expertní nedbalostí, tak, a ted ukaž, co dovedeš. Nevyvede-li se některá sazenička, pokrčí nad ní rameny; je to její vina. A že ty druhé rostou, inu, to je samozřejmé; udělal jsem jim dobrou půdu, tak co; byl by jen holý nevděk, kdyby nerostly.


Když člověk jede po prvé v životě za hranice své vlasti, cítí především strach z toho neznáma, do kterého se vrhá, ale nedává to příliš najevo. Za druhé cítí ohromnou odvahu k dobrodružství, pýchu dobyvatele a statečnost objevitelskou; má v sobě malou dušičku, ale nesmírně jaksi načepýřenou a nadouvající se téměř bolestně. Abyste věděli, já jedu do širého a cizího světa; já nejsem jen tak někdo, nýbrž veliký dobrodruh.

A když člověk takto jede po desáté nebo po dvacáté, stáhne si cestovní čepici do očí, založí ruce a oddává se jakémusi sebelitování. Bože, jaká otrava, jaká obtíž! Zas abych se tloukl po všech čertech a ďáblech, měl nepříjemnosti s celníky, musil měnit peníze a hledal nocleh v hotelu, který neznám. Čerchmant mi byl dlužen tuhle cestu, atd. atd.


Když člověk po prvé ve svém mužném živote je zvolen za člena výboru nebo za jednatele některého spolku, je předně ohromně polichocen ve své nejvnitrnější skromnosti a cítí kanout hojivý balzám na svůj zjitřený komplex méněcennosti; současně pak se k prasknutí nadme pýchou a říká si, tak vida, svět mne potřebuje. A já vám ukážu, co dovedu; toto je nová epocha dějin; od této chvíle půjde všechno jinak, všecko se přeorganisuje, bude se pracovat na nových úkolech — panečku, jen mít chuť k práci, a dají se dělat divy. Konečně je tu příležitost, abych hluboko a činně zasáhl do běhu věcí...

A když je člověk po desáté odín takovou nějakou odpovědnou funkcí, jsou jeho pocity už podstatně jiné.


« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »