eKnižnica

Internetová čitáreň

Čapek, Karel: O lidech

Kapitola 33. Melancholia

« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »

.

Ještě před chvílí jsi mluvil s lidmi, žertoval, zajímal se bůhví oč všechno, tesil se nevím z čeho; nyní se díváš do země, rád by ses modlil, ale nevíš zač a ke komu, zvadlý, unavený a lhostejný, a je ti divno, že jsi se před chvílí něčím vzrušoval, je ti ještě divněji, že zítra máš vstát a něco dělat, a hlavně máš nějak sevřené hrdlo, na zádech nějaké břemeno a hrozně těžké oči, že tvé pohledy padají k zemi jako z olova.

Co se ti stalo? Nic, nic vlastně. Jen pár maličkostí, něco se mi vzpříčilo v cestě, ale nestojí to za řeč, něco jsem nečekal, něco se mne trochu dotklo, cosi mne maličko zarazilo, — nic, nic dohromady; kdybych to všecko sečti, nedalo by to ani jednu pořádnou příčinu k smutku. Nic to není; ale víte, je toho trochu mnoho, toho všeho, toho všeho —. Ostatně nestojí to za to; ale víte, je strašno žít.

Vsadil bych se, že toho dne, kdy král Šalomoun napsal krédo všech melancholiků, kdy napsal „Marnost nad marnost, a všechno je marnost“ — že toho dne se mu vlastně nic nestalo; nezhroutila se jeho říše, nezemřela jeho nejdražší žena, nepocítil doteku smrti ve svém nemocném těle, nic, nic vážného. Opravdu nic se nestalo králi Šalomounovi; jen snad nalezl hloupost a lest v očích své nejdražší ženy, lhostejnost u přítele, podlost u lokaje; něco se mu vysmeklo z ruky, třeba nedůležitého, něco se mu nezdařilo, něco zklamalo; ukázaly se mu věci ve světle jen trochu ošklivějším než jindy, lidé jen maličko protivnější než jindy, život jen maličko těžší než jindy. Dohromady nic; ale král Šalomoun se toho dne zhroutil pod tíhou tohoto „nic“, a hroze se, unaven k smrti zapsal do knihy marnost všeho.

Neboť, hleďte, je možno být hrdinou proti velkým ránám osudu. Smrt, zkázu, ztroskotání je možno nést, jak se říká, se vztyčenou hlavou; je konečné možno zápasit a zahynout. Ale není možno být hrdinou proti píchnutí špendlíkem. Párkrát je možno to píchnutí opravdu nepozorovat; a pak je možno se několikrát tvářit, jako bychom toho nepozorovali; ale po desátém nebo patnáctém píchnutí vás přejde všechno hrdinství. Člověk je bezmocným proti malým bolestem. Může být jaksi pyšný, že si zlomil nohu, ale nemůže být pyšný, že si nalomil nehet. Může s jakousi hrdostí snést smrt své ženy, ale nemůže hrdě nést to, že mu hloupě ukřivdila. Má nějakou katastrofální útěchu v tom, že se mu sesul dům, ale nemá útěchy proti tomu, že jeho dům je beznadějně ošklivý.


« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »