eKnižnica

Internetová čitáreň

Čapek, Karel: O lidech

Kapitola 35. Tajemství

« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »

.

Jeden z typických a prastarých vtipů světa je onen, který v různých variacích praví, že ženy nemohou udržet žádné tajemství; pověz jim něco pod přísahou mlčení a zítra prý to ví celá ulice. Nevím, co je skutečné pravdy na této pravěké pomluvě; možná, že si ji vymyslili předhistoričtí mužové jako záminku, aby nemusili doma svým ženám povídat, o čem čistě mužském se bavili ve svých amfiktyoniích nebo jiných bradatých radách a sněmech. Budiž tomu jakkoliv; ale kdo by tyto ctihodné vtipy považoval za výraz pradávné lidské zkušenosti, došel by snad k názoru, že v tomto lidském světě my mužové jsme plni mystérií, o nichž mlčíme jako hroby, kdežto ženy z jakési podivné vášně pro veřejnost musejí ven se vším, co by bez nich zůstalo tajemstvím; že zkrátka žena a tajemství jsou pojmy navzájem se jaksi vylučující. Nuže, myslitel, který by takto soudil, by se mýlil tak nesmírně, jak se mohou mýlit jen vážní myslitelé; věc se má totiž spíše naopak. Ženy nejenom mají zvláštní náklonnost k tajemstvím, nýbrž produkují je s úžasnou plodností. Mám za to, že kdyby nebylo žen, bylo by na světě velmi málo tajemství. Žena a diskrétnost náleží k sobě.

Vytrubovat něco veřejně na řečništi nebo na rohu ulice, to je věc mužů; polovina světa, která šeptá, jsou ženy.

Je pravda, že mužové — myslím řádné a normální muže — zpravidla nepovídají svých tajemství; ale je to prostě proto, že obyčejně žádných nemají. Mužové mezi sebou pěstují celkem málo tajemství; neseskupují se v koutech chodby, aby si něco pošeptali. Příroda je nadala hlasem, který se z nich vydírá poněkud hlučně; jsou, abych tak řekl, od přírody veřejní. Byl a pracoval jsem po leta mezi samými chlapy; po ta leta nebyly žádné z dveří nikdy pořádně zavřeny; všechno se projednávalo tak nahlas, jako když se nadává. V čistě mužských společnostech, jako je vojna nebo hospoda, je vůbec jediným výrazovým prostředkem strašlivý křik, který je slyšet za paterou zdí. Tvor, který se takto hlasitě projevuje, nemůže být přítelem tajemství.

Naproti tomu, kde jsou ženy mezi sebou, je šuškání a šeptání; já nevím, o čem si šeptají, ale je to jistě nějaké tajemství. Všimněte si, jak zacházejí se svými kabelkami: jako by v nich něco skrývaly, je to třeba jen kornoutek s bonbóny, ale honem jej zakryjí jako věc tajemnou a přísně diskrétní. Chtějí-li vám něco říci, vyklopí to raději „mezi čtyřma očima“, i kdyby šlo jen o to, abyste jim poradil laciného sklenáře.


« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »