Kapitola 42. Strašidla

Vždycky to musí být prastarý zámek nebo starobylý, pokud možno patricijský dům, jsou tam točité schody vedoucí na věž nebo do podzemí, divná zákoutí chodeb a temné komnaty opatřené krbem, čalouny, starými podobiznami a červotočivým ložem s nebesy; jen v takovýchto věkovitých a poněkud zchátralých lokalitách jsou zaznamenána strašidla vzdychající, vrzající o půlnoci dveřmi, řinčící řetězy, pohybující záclonami nebo postrkující nábytek, pokud se neprojevují nějakým ještě děsivějším způsobem. Je to zvláštní úkaz, že lidé cítí jakousi temnou hrůzu ze starých věcí; je to předsudek a hrubá pověrčivost Ve skutečnosti ve starých domech nestraší; pokud vím, straší jenom v nových.

Mám to vyzkoušeno od té doby, co mám nad hlavou střechu docela nového domu. Říkám vám, že někdo nebo něco o půlnoci chodí na půdě; nemám ponětí, co tam hledá, ale za chvíli toho nechá a těžce funě se prodírá komínem a zkouší mřížky u všech kamen. Když jimi chvilku drnčel, hraje si v koupelně s vodovodem a vypouští z něho duchovou vodu; duchová voda, jak známo, nezurčí ani nepleská, nýbrž jaksi suše chrčí a syčí. Načež dotyčné strašidlo se pokouší otevříti knihovnu, jež varovně zapraská; zavadí o to či ono, ťuká prsty do oken a haraší žaluziemi; zdá se, že se nesmírně nudí. Pak ještě otevře a přibouchne několik dveří, vyzkouší pár klik, vrže dřevěnými schody a ponenáhlu se uklidní. Celkem jsem si na ně zvykl; už nevyskočím z postele a neběžím se podívat na půdu, není-li tam zloděj. Zdá se, že i řečené strašidlo začíná být syto nočního morousování a chrastění; patrně nový dům si na mne už zvyká, a až to bude starý dům, bude dýchat stejným tempem se starým člověkem, který v něm bude spát. Ve starých domech snad už nestraší. To je to: lidé se děsí duchů, ale neděsí se věcí. Vzpomenou si třeba se zachvěním, že někdo žil nebo zemřel na starém místě, kde oni usínají; ale neznepokojí je pomyšlení, že — dejme tomu — ještě nikdo před nimi jak se patří nevyzkoušel a neochočil nové věci, mezi nimiž usínají. Stará zřícenina nám připadá neobyčejně tajemná a romantická, ale zhola nic fantastického nevidíme na rozestavěném činžáku. Vzruší nás, že se podařilo vykopat — dejme tomu — základy paláce krále Ječmínka, ale nenaplní nás mrazením údivu, že se podařilo vykopat třeba základy příští university.