eKnižnica

Internetová čitáreň

Čapek, Karel: O lidech

Kapitola 43. Jsou duchové?

« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »

.

Člověk má, pokud možno, zjistit a vyzkoušet vše, co je; dokonce má (přes opačné mínění Bernarda Shawa) i umřít, aby zkusil, je-li nějaký posmrtný život. Jenže jsou na světě nedočkaví a trochu konfusní lidé, kteří to chtí mermomocí vědět už zaživa; k tomu druhu lidí patřím i já a proto jsem svého času podnikl rozsáhlé pokusy, abych se dohovořil s duchy zemřelých. To se vezme stoleček nebo otáčivá deska, dva nebo tři lidé na ni položí ruce a svraští čelo; při tom si nemyslí absolutně nic, čemuž se říká soustředění. Potom se ten stoleček nebo deska začne opravdu vrtět, odpovídá na hloupé otázky a dokonce i píše. To všecko se nám dokonale podařilo, úspěch experimentu byl nesporný a veliký; výsledek vsak byl, že jsme hodili otáčivou desku za skříň a prohlásili, že od nynějška s žádnými duchy nemluvíme.

Zdá se především, že ve světě duchů se potloukají jacísi podvodníci; je to samý hochštapler (bohužel, tady nám chybí české slovo). Skoro každý duch, klepající stolečkem, nevydává-li se za vaši tetičku nebo přítelkyni vaší tetičky, kterýmižto příbuzenskými svazky chce asi vylákat vaši důvěru, vydává se za nějakou světově známou a historickou osobnost, za Napoleona, za nebožtíka Jana Žižku, za Tolstého nebo za královnu Viktorii; laciněji to nedá. Nikdy se nepředstaví jako Jan Trčka, bývalý pekař v Pouchově, nebo jako Václav Sedláček, zaživa dělník v Peckách na dráze. Duch, který se projevoval nám, byl jakýsi perský mudřec; jaký už jsem, byl bych mu daleko víc důvěřoval, kdyby se byl uvedl jako Antonín Miler, poštmistr t.č. na výsostech, nebo Anna, bývalá služka v lékárně, nyní zbavená tíže pozemské. Uráželo mne prostě, že duch ze záhrobí jde na mne s takovým exotickým gestem. Věřil jsem mu tak málo, jako kdyby se mi nějaký trochu odřený gentleman na rohu ulice představoval jako indický rádža. Byl bych se nedivil, kdyby mi oznámil astrální výzvu, abych pro něj položil o půlnoci sto korun na třetí schod hřbitovní kaple. Cítil jsem, že mne považuje za pozemského křena a nádivu. Nemohl jsem mu prosté důvěřovat; proto jsem v něho nemohl věřit, ačkoliv se mi projevil, nebo přesněji řečeno, právě proto, že se mi projevil.

Druhá zdrcující okolnost v projevech duchů je ta, že nejsou vůbec chytřejší ani důstojnější nežli my, lidé pozemští; spíše naopak. Zabývali se naprostými hloupostmi, jako že vyřizují pozdrav od nebožtíka prastrýce, o kterého jsme se zaživa ani za mák nestarali.


« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »