eKnižnica

Internetová čitáreň

Čapek, Karel: O lidech

Kapitola 5. O zánětu okostice

« predchádzajúca strana :: 1 / 4 :: ďaľšia strana »

.

Tedy, když už bylo nejhůř, když ve tři hodiny ráno jsem vyskočil z postele a počal běhat do kolečka po pokoji, drže se za hlavu a piště jako zděšená myš, řekl jsem si: Ne, takhle to už nelze nechat; nelze mlčet k tomu, aby lidstvo takhle trpělo; musí se proti tomu něco udělat.


Nuže, plním slib oné přetěžké hodinky a píšu proti tomu článek: totiž proti zánětu okostice.

Normální postup choroby je tento: nejdřív trpitel, přemáhaje se, aby to řekl co možná lehce, prohlásí svým bližním, že ho jaksi bolí zuby. Načež bližní chlácholivě řeknou, že to nic není, že to je třeba jen ofouknutí a že nejlepší je dát si na ten zub slivovici, ocet, jodovou tinkturu, studený náčinek, nahřátý vlňák, kysličník vodičitý, octan hlinitý a co tak ještě koho napadne. Užitím všech těchto prostředků se docílí toho, že bolest, do té doby neurčitá, se zbystří a počne dloubat, vrtat, rýt, škubat, bodat, řeřavět, píchat, hlodat, bobtnat a kynout. Tím se dostaví druhé stadium choroby, kdy se pacient rozhodne, že si tohle už nenechá líbit, a počne polykat různé prášky, jako aspirin, amidopyrin, novamidon, rhodin, trigemin, veramon a spoustu jiných. Ono to opravdu trochu pomůže; ta vrtající bolest ztupne, ale zato člověk začíná puchnout a třesoucími se prsty ohmatává ten otok, který se mu zdá větší než cokoliv, čeho se kdy v životě dotýkal. Zatím se bližní rozdělí ve dva tábory; jedni tvrdí, že se na ten otok mají dávat studené obklady, aby se zastavil a rozehnal, kdežto druzí hlásají, že se má zapařit, aby se urychlil. Trpitel činí střídavé to i ono s tím výsledkem, že otok nakyne a ztvrdne, div že se bujností neleskne, a z něho vyplave na povrch bolest osvěžená, čilá a útočná, podnikající bodákové útoky napravo a nalevo; přitom dotyčný zub jaksi vyroste a vyčnívá z těch ostatních, takže naráží pořád na protější zuby, což mu po každé dává vítanou příležitost, aby jím projel oslňující blesk bolesti. V tomto stadiu zamručí trpitel něco děsného, narazí si klobouk a uhání k svému zubaři. Jsou chvíle, kdy je člověk schopen takových hrdinných rozhodnutí.

Proti všemu očekávání nedává váš zubař najevo žádnou hlučnou účast; řekne jenom na půl huby: „No, podíváme se na to,“ ťuká vám jakýmsi nástrojem na zuby, nedbaje vašich protestů, načež se drobet zamyslí. „Víte,“ praví zasmušile, „on by vlastně ten zub chtěl jít ven.“


« predchádzajúca strana :: 1 / 4 :: ďaľšia strana »