eKnižnica

Internetová čitáreň

Čapek, Karel: O lidech

Kapitola 8. Člověk a pes

« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »

.

Jeden z běžných názorů je, že kočka má celkem povahu ženskou, kdežto pes je od přírody spíše mužského naturelu. Mám za to, že tento názor se opírá o zvláštní přírodní fakt: ve skutečnosti skoro všechny domácí kočky jsou ženského pohlaví, kdežto zdrcující většina psů, se kterými máme co činit, je pohlaví mužského. Kocour, tvor téměř vzácný, je nadán rysy tak mužnými jako málokterý z mužů, co jich znám. Je-li kočka, jak se říká, falešná jako žena, je kocour falešný jako stoprocentní chlapík; jenže tentokrát chci mluvit o psech.

Muž oceňuje na psech především rasu nebo se aspoň tváří, jako by jí rozuměl. „Ten má dobře stavěné běhy,“ řekne, „ale myslím, že nemá správné uši.“ „Co vás napadá,“ namítá druhý, „ten má nejlepší slechy, jaké jste kdy viděl; koukejte, jak mu stojí levé ucho.“ Zkrátka muž má k psům poměr spíše kynologický, snad z atavismu někdejšího pralovce; kdežto žena si cení hlavně panošské náklonnosti svého psa. „On mne má tak rád,“ praví dojatě; i kazí svého psa, jak jen je možno, činíc z něho citlivou, vrtošivou a neposlušnou bytost, jako jsou všichni příliš milovaní tvorové. Ať mi nikdo neříká, že ženy dovedou všecko; nedovedou vytvářet filosofické systémy a nedovedou vychovávat psy.

Ale nejvíce chválíme na psech jejich inteligenci. Jen mluvit, říkáme o nich, zapomínajíce, že skutečně mluví, jenomže poněkud jiným jazykem. Velmi často jsem slyšel psa mručet docela zřetelně: „Zatracené blechy!“ Jindy volá zřejmé „Prejskni“ nebo „Pomoc“, a jindy nadává dosti hrubě. Mám za to, že kdyby pes mluvil, jak mu často přejeme, vyjadřoval by se poněkud sprostě užívaje s oblibou neslušných a vulgárních výrazů. Kdyby pes mluvil, byl by docela nemožný. Jeho povaha je lidová a otevřená; je to dobrosrdečné chlapisko, ale není to pán.

Když na ně mluvíme, dívají se nám do očí; zdá se chvílemi, jako by nám poněkud rozuměli; dokonce otevrou hubu samou pozorností. Loni jsem zabloudil někde na Šumavě hledaje houby; konečně jsem našel cestičku a ta vedla z lesa ven přes močály k nějaké samotě. Tak tou cestičkou jsem šel k té samotě a tam se proti mně vyřítil ohromný bernardýn, větší než já, a děsně řval. Já měl v jedné ruce veliký hřib a v druhé ruce dva; byl jsem naprosto bezbranný. I oslovil jsem psa a řekl jsem mu všecko: kdo jsem a proč tudy jdu a nemohu jinudy; ale pes nadával jako blázen. Snad nerozumí česky, napadlo mne, i zkusil jsem mu domlouvat po německu.


« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »