Kapitola 3. G. H. Bondy a jeho krajan

Captain J. van Toch si utírá modrým kapesníkem čelo a dívá se po předsíni. Sakra, má to ten Gustl zařízeno; vždyť je to jako saloon na těch shipech, co plujou z Rotterdam do Batavia. Hrůzu peněz to muselo stát. A takové to byl pihaté židáček, diví se kapitán.

Zatím G. H. Bondy prohlíží ve své pracovně zamyšleně vizitku kapitánovu. „Co tu chce?“ ptá se podezíravě.

„Nevím prosím,“ mumlá uctivě pan Povondra.

Pan Bondy ještě pořád drží v ruce tu vizitku. Vyražená lodní kotva. Captain J. van Toch, Surabaya - kde vlastně je Surabaja? Není to někde na Jávě? Na pana Bondyho to zadýchlo dálkou. Kandong Bandoeng, to zní jako údery gongu. Surabaja. A zrovna dnes je takový tropický den. Surabaja. „Tak ho sem přiveďte,“ káže pan Bondy.

Ve dveřích stojí mohutný muž v kapitánské čepici a salutuje. G. H. Bondy mu jde v ústrety. „Very glad to meet you, Captain. Please, come in.“

„Nazdar, nazdárek, pane Bondy,“ provolává radostně Captain.

„Vy jste Čech?“ diví se pan Bondy.

„Ja, Čech. Dyť my se známe, pane Bondy. Z Jevíčka. Krupař Vantoch, do you remember?“

„Pravda, pravda,“ raduje se hlučně G. H. Bondy, ale přitom pociťuje cosi jako zklamání. (Tak on to není Holanďan!) „Krupař Vantoch, na rynku, že? Ani jste se nezměnil, pane Vantochu! Pořád ten starý! Tak co, jak vám jde krupařství?“

„Thanks,“ děl kapitán zdvořile. „Tatík už dávno šel, jak se to řekne –“

„Zemřel? Ale ale! Pravda, vy musíte být jeho syn...“ Oči pana Bondyho oživly náhlou vzpomínkou. „Člověče drahá, nejste vy ten Vantoch, co se se mnou v Jevíčku prával, když jsme byli kluci?“

„Ja, to budu já, pane Bondy,“ souhlasil kapitán vážně. „Však mě proto dali z domu do Moravsky Ostravy.“

„Často jsme se prali. Ale vy jste býval silnější než já,“ uznával pan Bondy sportovně.

„Ja, to jsem byl. Tož vy jste býval takové slabé židáček, pane Bondy. A moc jste dostával na prdel. Moc.“

„Dostával, to je pravda,“ rozpomínal se G. H. Bondy pohnutě. „A posaďte se, krajane! To jste hodný, že jste si na mne vzpomněl! Kde jste se tu vzal?“

Kapitán van Toch se důstojně usadil do koženého křesla a čepici položil na zem. „Já tu beru svy prázdniny, pane Bondy. Tož tak, že. That`s so.“

„Pamatujete se,“ nořil se do vzpomínek pan Bondy, „jak jste za mnou křičel: Žide, žide, čert si pro tě přijde?“