Kapitola 5. Kapitán J. Van Toch a jeho cvičení ještěři

„Aha,“ děl Jensen. „Tak proto ty se vracíš k mamince, že?“

„Částečně. Člověk musel děsně chlastat, aby tam vůbec vydržel, a to víš, na to je kapitán pes. To ti byl randál, že prý jsem jednu tu potvoru kopnul. Inu, kopnul, a s jakým gustem, člověče; až jsem jí hřbet přerazil. Koukal bys, jak starý vyváděl; zmodral, zdvihl mě za krk a byl by mě hodil do vody, nebýt tam mate Gregoryho. Znáš?“

Švéd jenom pokývl.

„Už má dost, pane, povídal mate a nalil mi na hlavu štoudev vody. A v Kokopo jsem šel na zem.“ Pan Dingle odplivl dlouhým a zploštělým obloukem. „Starému víc záleželo na těch mrchách než na lidech. Víš, že je učil mluvit? Namouduši, zavíral se s nimi a hodiny na ně mluvil. Já myslím, že je nějak cvičí jako pro cirkus. Ale nejdivnější je, že je potom pouští do vody. Zastaví u nějakého pitomého ostrůvku, jezdí člunem u břehu a měří hloubky; potom se zamkne u těch tanků, otevře hatch v boku lodi a pouští ty mrchy do vody. Člověče, to ti skáče tím okénkem jedno po druhém jako cvičení tuleni, vždycky deset nebo dvanáct - A v noci pak jede starý Toch na břeh s nějakými bedničkami. Co v nich má, to nesmí nikdo vědět. Potom se zase jede dál. Teda tak je to se starým Tochem, Jensi. Divné. Tuze divné.“ Oči pana Dingla ustrnuly. „Všemohoucí Bože, Jensi, mně z toho bylo úzko! Já pil, člověče, já pil jako blázen; a když to v noci klapalo po celé lodi a panáčkovalo... a dělalo ts-ts-ts, tak jsem si někdy myslel, oho, mládenče, to bude od toho chlastu. Já to měl už jednou ve Frisku, však víš, Jensene; ale tehdy jsem viděl samé pavouky. Delirium, říkali doktoři v Sailor-hospital. Tak já nevím. Ale pak jsem se ptal Big Binga, viděl-li to v noci taky, a on říkal, prý viděl. Prý zahlíd na vlastní oči, jak jeden ještěr bere za kliku a jde ke kapitánovi do kabiny. Tak já nevím; on Joe taky strašně chlastal. Myslíš, Jensi, že měl Bing to delirium? Co myslíš?“

Švéd Jensen jen krčil rameny.

„A ten Němec Peters povídal, že se na Manihiki Islands, když vezl kapitána na břeh, schoval za kameny a koukal, co tam starý Toch dělá s těmi bedničkami. Člověče, prý si je ti ještěři otevřeli sami, když jim starý dal dláto. A víš, co v těch bedničkách bylo? Prý nože, kamaráde. Takhle dlouhé nože a harpuny a takové věci. Člověče, já sic Petersovi nevěřím, protože má na nose brejle, ale je to divné. Co myslíš?“