eKnižnica

Internetová čitáreň

Hašek, Jaroslav: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války 3. Slavný výprask

Kapitola 1. Přes Uhry

« predchádzajúca strana :: 2 / 42 :: ďaľšia strana »

.

A týž den vrchní polní kurát Ibl byl již ve Vídni a opět tam jinému maršbataliónu vykládal dojemnou historii, o které se Švejk zmiňoval a která se mu tolik líbila, že ji nazval blbostí na kvadrát.

„Milí vojáci,“ řečnil vrchní polní kurát Ibl, „tak tedy si myslete, že je rok osmačtyřicátý a že vítězstvím skončila bitva u Custozzy, kde po desetihodinovém úporném boji musil italský král Albert přenechati krvavé bojiště našemu otci vojínů, maršálkovi Radeckému, jenž v 84. roce svého života dobyl tak skvělého vítězství.

A hle, vojáci milí! Na výšině před dobytou Custozzou zastavil se kmet vojevůdce. Kolem něho jeho věrní vojevůdcové. Vážnost okamžiku zmocnila se celého kroužku, neboť, vojáci, v nepatrné vzdálenosti od maršálka bylo pozorovat vojína, jenž se smrtí zápasil. S roztříštěnými údy na polí cti pociťoval zraněný praporečník Hrt, jak na něho hledí maršálek Radecký. Hodný zraněný praporečník ještě svíral v tuhnoucí pravici zlatou medalii v křečovitém nadšení. Při pohledu na vznešeného maršálka oživl se ještě jednou tepot jeho srdce a zchromlým tělem pronikl poslední zbytek síly a umírající pokoušel se s nadlidskou námahou plížiti se vstříc svému maršálkovi. ,Popřej si klidu, můj hodný vojíne,’ zvolal k němu maršálek, sestoupil s koně a chtěl mu podati ruku. ,Nejde to, pane maršálku,’ řekl umírající vojín, ,mám obě ruce uraženy, ale o jedno prosím. Sdělte mně plnou pravdu: Je ta bitva zcela dobyta?’ ,Docela, milý brachu,’ pravil laskavě polní maršálek, ,škoda, že tvá radost je zkalena tvým zraněním.’ ,Ovšem, vznešený pane, se mnou je konec,’ temným hlasem řekl vojín, příjemně se usmívaje. ,Máš žízeň?’ otázal se Radecký. ,Den byl parný, pane maršálku, měli jsme přes třicet stupňů horka.’ Nato Radecký, chopiv se polní láhve svého pobočníka, podával ji umírajícímu. Tento se napil, učiniv mocný doušek. ,Zaplať bůh tisíckrát,’ zvolal, namáhaje se políbiti ruku svému veliteli. ,Jak dlouho sloužíš?’ otázal se tento. ,Přes čtyřicet let, pane maršálku! U Ošper dobyl jsem zlaté medalie. Také u Lipska jsem byl, dělový kříž mám rovněž, pětkrát jsem byl smrtelně raněn, ale teď je se mnou dočista konec. Ale jaké štěstí a blaho, že jsem se dožil dnešního dne. Co mi záleží na smrti, když jsme dobyli slavného vítězství a císaři vrácena jeho zem!’


« predchádzajúca strana :: 2 / 42 :: ďaľšia strana »