eKnižnica

Internetová čitáreň

Jókai, Mór: Milován až na popraviště

Kapitola 1. Zomotor

« predchádzajúca strana :: 2 / 15 :: ďaľšia strana »

.

Dva kuchaři jsou v jedné kuchyni. Oba jsou hrdi na to, co dovedou, a vše vědí líp než druhý. Ke všemu jest jeden ze Sedmihradska a druhý z Uher; to je hotový partikularismus. Jak by mohlo býti dobré sedmihradskému, co uherský navaří, a naopak? Teď se právě oba nafukují, jakých součástek jest třeba k pujpunellové omáčce ? Jest to otázka velice spletená. Recept proti zimnici z oněch dob nemůže býti věru strojenější a vybranější. A žádná strana nechce ze svého sleviti ani jediný květ muškátového ořechu. „Já jsem sloužil v kuchyni knížete Michala Apafyho sedm let !" — „Jakž by ne! Však Apafyovic neznali jiného, než pepřovou polévku!" — „Cože ? Moje paní kněžna, její milost Anna Bornemiszová (č. Bornemisová) připravovala takovou miškulanci salátu, že by ho Palóvci snědli jako večeři Páně! Řeč je sofia ! Scripta manent! Tady je má kuchařská kniha. Pujpunellová omáčka. Sám jsem si ji opsal z archivu knížete Pálffyho!" — „Ale moje kuchařská kniha jest tištěná !"

V rozhořčený zápas obou vojevůdců vmísil se arci také houf žen mrštných jazyků; hudební průvod opatřilo řinčení hmoždíře, v němž utloukali skořicovou kůru, a rachocení kovové metly při šlehání pěny ; občas žalostně zakvičel očumující pes, kterého někdo kopl.

V tomto bouřlivém dohodování se nikdo nepozoroval, že se otevřenými dveřmi vplížila do kuchyně postava blátem a prachem pokrytá, s jejíhož druhdy rosničkově zeleného dolmanu otřepalo se již dávno žluté prýmování. Červené kalhoty má na obou kolenou roztrhané a pod-rážku čižem drží pohromadě jenom převázaný řemen. Muž tento má obličej sluncem do černa opálený, takže je jako miškovský bochánek ; svislé kníry mléčné barvy jako by byly na něm křídou namalovány. Přes rameno má přehozený chatrný kožený vak a v ruce nese křivý čakan, který zanechává opřený u dveří. Pak se chvíli rozhlíží, kníry si utírá na obě strany a když narychlo pozná, že jest zde nebezpečí tak veliké, do něhož jest lépe ani se nemíchati, ohlíží se po koutech a spatřiv otýpku chrastí u veliké pece, v níž se pekou makové koláče, usedá pěkně za pec na ni a odtud se dívá na celou tu patálii, opíraje bradu oběma dlaněma jako vtělené žaludské eso.

„Čeho jest třeba k pravé pujpunellové omáčce ?"

Je třeba zavolati velmožnou paní!


« predchádzajúca strana :: 2 / 15 :: ďaľšia strana »