Kapitola 10. Hořící klášter

Krátký tento hovor Ocskayův s Csajághym nebyly sympathetické čáry, jako by si dva lidé četli v srdcích; v době války vzal by luňák vojevůdce, který by svěřil psychologii svých podvelitelů, aby uhodli, co si myslí a jaký má válečný plán a uhodnou-li ho, aby ho provedli. Musíme uvésti, že Ocskay s Csajághym již dávno uvažovali o tomto plánu, snili o něm společně po dlouhou zimní válku, u ohně v poli, odpočívajíce na společné otýpce slámy. Smělý, neuskutečnitelný sen! A teď se k němu hodil dobrý čas! Příležitost jest příznivá! Starého poraženého vůdce, generála Schlicka, odvolali pravě do Vídně a poslali na bojiště za něho Heistera, který sebral od hranic veškeré řádné vojsko, aby touto shromážděnou silou rázem padl na hlavu kurucům ; nyní znepokojuje tam na Dunaji Alexandra Károlyiho. A zde jest rozzuřený manžel, jejž připravili o manželku a který jest proto schopen rváti se i s Bohem ! Má v rukou zmocnění od knížete, aby s vojskem, které si dovede naverbovati, pustil se po své chuti a podle svého názoru do války ... ! Teď bude moci něco býti z onoho plánu ! Bylo jen třeba posledního hesla: „Ode dneška za týden se setkáme u Děvína!" A do té doby „tužme se!"

Byl to kus notné práce, než ji „potud" vykonali. Všude přibírali a sbírali kurucké vojsko, potulující se po různých místech v krajině ; Csajághy přivedl také slováckou jízdu Pavla Bokroše, která dovedla stříleti z pušek i v sedle na koni, pěchotu Emericha Révaie, jíž dal jméno „slovácké hajductvo", Turóczyovy Hanáky, kteří jezdí na dlouhých plochých vozech, uhánějíce o závod s jízdou a seskakují jenom k boji, chápajíce se pušek ; Ocskay zase získal ruské hajductvo Štěpána Móricze, které sem z Potisí zabloudilo, smělé čikóšské 1) bandy, které si kolem sebe shromáždili Bóné Bandi (= Ondřej Bóné), Gencsy Zsiga (č. Genči Žiga, Zikmund Genči), Majos Jancsi (č. Majoš Janči — Jan Majoš) a Kaszás Pali (č. Kasáš Pali = Pavel Kasáš), dále mnicha-vůdce Andrássyho a jeho turecké Tatary, kteří ještě neužívali pušek, ale stříleli jen šípy z kuší; největší radost však měl, když se setkal se svým bývalým kamarádem Blažejem Borbélyem, s nímž druhdy společně veleli otrhané gardě. Byla to zase taková otrhaná garda, jíž nyní velel. Jak se tak rozedrali ? To by mohla říci cesta, kterou vykonali od Tisy k Váhu, den co den v boji, hned vítězíce, hned zase biti, hned v hodech, hned zase v postě. Ale Ocskay se opravdu zaradoval, když tohoto starého přítele opět našel. Nestyděl se obejmouti ho proto, že byl rozedraný. „Však nebudeme rozedraní, až se vrátíme !"