eKnižnica

Internetová čitáreň

Jókai, Mór: Milován až na popraviště

Kapitola 11. Žena, která se raduje z ohně

« predchádzajúca strana :: 1 / 5 :: ďaľšia strana »

.

Když pozdě v noci letěla ulicemi vídeňskými hrozná zvěst, že „Kuruci jsou tu !" a poděšené obyvatelstvo jako bezhlavé pobíhalo ulicemi, nevědouc, odkud hrozní hosté přicházejí, otevřelo se náhle v paláci hraběte Altenburga okno, vedoucí na glacis a z okna vyhlédla ženská tvář. Měsíční svit činil tuto oduševnělou tvář ještě bledší, nežli zavřený vzduch pokoje — a snad i utrpení.

„Kuruci jdou !" ječely dole noční hlasy.

Bledá tvář náhle obživla, třpyt bílého světla zářil z ní, rty otevřely se k sladkému úsměvu. — Naklonila se z okna ještě více.

Blesky z děl ozařovaly noc, hřmění otřásalo okny.

„Přicházejí směrem od čáry favoritské!" volali tam dole.

S věže svatého Štěpána vznesla se syčíc k nebi prskavka, vystřelující ohnivé plameny k obloze, aby ohlásila brigádě na vzdáleném levém břehu, že nebezpečí jest veliké.

Bledá dáma zatleskala oběma rukama a zvedla je jakoby vroucně k nebesům. Pak odběhla do pokoje.

Vedle její ložnice byla malá světnička. Zde spaly v jedné posteli dvě děti. Byly hezké jako dva cherubové ; jednomu jest šest let, druhému pět. Vedle nich, na lůžku s nebesy, ležela mladá dáma ; husté plavé hedvábné vlasy splývaly jí rozpuštěné s podušek, na svěžím, červeném líci, na čistém čele, na rtech napolo otevřených nadpozemská extase snu. Tenká kmentová košile prozrazovala lepé tvary živé sochy.

Dáma bledých tváří dotýká se rukou hladkého ramene spící sochy a šeptá jí jméno :

„Ozmondo !"

Tato se probouzí, vyskakuje s lože a otvírá dokořán veliké, tmavými brvami zastíněné oči Titanie.

Druhá dáma šeptá jí cosi do ucha, dáma ze spaní vyrušená se ospale protahuje, škubajíc jako pardál všemi svaly, náhle pak s opravdovou ženskou zvědavostí béře ruku bledé dámy a šeptá:

„Opravdu ?"

Bledá dáma zvedá prst na rty, druhou rukou činí upozorňující posunek :

„Slyš !"

Hrozný hluk z ulice jest slyšeti až sem.

Nato vyskočí plavovlasá dáma s lože a bosa, v lehkém nočním oděvu běží do druhého pokoje, aby se podívala s okna, nedbajíc pranic, že noční vzduch jest studený.

„Oh, připrav se ! Pospěš !" šeptala za ní druhá.

A obrací se pak k dětem, aby je vzbudila. Nejdříve větší. Menší mrzoutí, pláče, že ho budí ze spaní, větší se jen nesmírně ospale diví a žasne.

Dáma šeptá cosi většímu chlapci a to rázem zažene jeho ospalost; vyskočí. A hned přivine k sobě hlavu plačícího bratříčka a šeptá mu něco do ucha. A pláč rázem se mění v líčku maličkého v smích ; líbá bratra dvakráte a skáče také s postele a sám sbírá šaty na stolici složené a dává je bledé dámě, aby ho ustrojila.


« predchádzajúca strana :: 1 / 5 :: ďaľšia strana »