eKnižnica

Internetová čitáreň

Jókai, Mór: Milován až na popraviště

Kapitola 7. Líbánky

« predchádzajúca strana :: 1 / 7 :: ďaľšia strana »

.

Velmožná paní Tiszová dostávala každého čtvrtého dne dopis od své dcery z Očkova, kde Ilonka trávila první týdny svého manželství. Dopisy tyto oplývaly štěstím.

Mladá žena shledala nový svět! Mnohem krásnější toho, než jaký malují víly snů v srdcích roztoužených dívek. — Jak jest milována, nepokusila se ani vysloviti slovy. O věcech takových stydlavá žena ani s matkou nemluví. Choť její měl v dopisech těch jen jméno : „můj drahý," — „můj anděl".

Bylo možno lépe tomu rozuměti než vyslovené chvále. Mladá paní jest v domě úplná paní: neobmezená, samojediná, paní, která vším vládne. Veškeré velké hospodářství prochází jejíma rukama: příjmy i vydání. Co je s tím starostí! A jak lahodí paní, že jest jí tato starost svěřena ! Však jest to sladké břímě. — Statek Ocskayův byl dosud velmi dobře řízen. (Arci, až dosud ho stále spravoval jeho bratr Sándor.) Jsou tady krávy, které nemají rohů a dojí se třikráte za den; ovce mají hedvábí místo vlny. Na dvoře drůbeže jsou kalkutští kohouti a pižmové kachny. Všechna drůbež ji již zná. A což zahrada ! Ta je opravdový ráj. Takových květin jakživa neviděla, takového ovoce jaktěživa neokusila. Květiny pěstuje sám „můj milý" ; on je zasazuje, on štěpuje a roubuje, on česá ovoce se stromů. Uprostřed zahrady jsou rybníky, v nichž se chovají pstruzi; v těch oba společně rybaří na udici.

A za zahradou je les; krásný, obrovský les jehličnatý, který dýše vůni jako sám život! V něm se spolu procházívají, jezdívají na koni, společně tam krmí krotké daňky.

Stále jen „společně", stále „my dva".

Neodchází jeden na lov, aby nechal druhého v nudě, nezve si veselé soudruhy, aby měl společnost: stačí si sami!

Ba manžel ani neodchází v ústraní, aby si zakouřil; všecky své dýmky rozdal; řekl, že to škodí plicím, ale udělal to pouze proto, aby ani dýmka nepřipravila ho o okamžik společného života.

A svět nesestává jenom z hospodářství a ze zahradnictví, ale má i vážnější zaměstnání. Čeho Ilonka v dívčích dobách zameškala, dohání teď po svatbě. „Můj drahý" učí svou choť francouzštině; praví, že až bude zase mír, pojedou spolu do Versailles. Učení se jí dobře daří. Již užívá řeči té i prakticky. Za půl roku, jak praví „můj drahý", naučí svou ženu francouzsky úplně.

(„Za půl roku!" bručela velmožná paní, když tyto řádky četla, „a co bude z války ? Proto jmenoval kníže mého pana syna plukovníkem-kapitánem, aby učil šest měsíců svou choť komanvuportévu ? No, ale potěšitelné při tom jest, že jsou stále sami dva pohromadě.")


« predchádzajúca strana :: 1 / 7 :: ďaľšia strana »