eKnižnica

Internetová čitáreň

Jókai, Mór: Milován až na popraviště

Kapitola 9. Jak se zatím daří doma?

« predchádzajúca strana :: 1 / 5 :: ďaľšia strana »

.

Uplynuly celé měsíce, co Ladislav Ocskay nedostal z domova žádné zprávy. Mohlo to míti steré příčiny. Doma ani snad nevědí, kde a na které straně se toulá? Možná, že mu poslali psaní, ale posel padl po cestě do rukou labancům nebo zákeřníkům. Anebo se přihodila doma nějaká nehoda a utajují mu ji. Že naň nezapomněli, toho si byl jist. A žárlivost ho netrápila.

Sám nechtěl z ležení nikoho poslati do Očkova, aby mu přinesl z domova zprávy. To by zase jen pobouřilo závistivé jazyky. Chtěl ukázati, že má také srdce spartánské. Opásal-li se mečem, nepomýšlel na opuštěné radosti.

A každý den přinášel své starosti a svá protivenství.

Nepereme-li se s nepřítelem, pereme se mezi sebou.

Je-li vítězství, všichni z něho požadují lvího podílu pro sebe. Především vůdci, pak důstojníci, poddůstojníci, jízda i pěchota, všichni, každý zvlášť dobyl vítězství; na konec vystoupí i trubač: kdyby jeho nebylo! Ale když přijde nezdar, svádí chybu druh na druha, jeden vůdce na druhého, ti zase na podvelitele, až na konec jsou vinni prostí vojáci; ba stává se, že i trubači ztratili bitvu. (Jako na příklad u Romháně.)

Prostí vojáci prou se zatím o kořist. Komu se náhodou dostane cenného nějakého pokladu, utíká s ním domů.

Katolíci se sváří s kalvíny. Jakási tajná ruka rozsévá v táboře koukol, aby kalvíni nedůvěřovali Rákóczymu, který sám jest katolík a Bercsényi též ; ba i podvelitelové, Ocskay, Andrássy i Károlyi jsou vesměs horliví katolíci.

Jeden pluk dostane žold, druhý nikoli, jednomu dají stejnokroj, druhému ne. Proto se hned perou. Později zase se popadnou proto, že pluk, který žoldu nedostává, má plné kapsy stříbrných tolarů, u pluku pak, jenž dostává žold, zvoní v brašně jenom měděný libertáš ; pluk v stejnokroji jest zchátralý, bez stejnokroje naopak zas krásný. Tomuto „dávají", onen „si béře". A rvačka je hotova.

V ležení jsou Maďaři, Němci, Slováci, Rusové, Poláci, Švédové, Francouzi, Tataři. Všichni chválí Boha jiným jazykem, ale nadávati si přece dovedou. Je-li mnoho dobra, poperou se proto; Maďar jídá rád skopové maso s paprikou, Němec se zelím, Polák s čočkou, Švéd s hrachem, Tatar s rýží, Francouz s topinamburem: nemohou se stravovati společně. A nemají-li ničeho než chléb, hněvají se všichni.

Když si odpočívají, vytáhnou z brašen karty a hrají po celý den, diskutujíce při tom jako Manicheové : páni důstojníci nedělají nic jiného, nežli že hrají o stříbrné a zlaté libertáše.


« predchádzajúca strana :: 1 / 5 :: ďaľšia strana »