eKnižnica

Internetová čitáreň

Němcová, Božena: Slovenské pohádky a pověsti

Kapitola 1. Světské krása

« predchádzajúca strana :: 2 / 9 :: ďaľšia strana »

.

Synkovi ta Světská krása v hlavě vrtala, i ptal se ustavičně, kde je, cože je, a když se mu řeklo, že o ní neví nikdo, umínil si do světa jíti a vyhledati si ji. — Všecko otcovo vymlouvání a prosby byly marné; přichystal se na cestu, rozžehnal se s rodiči a šel hledat Světskou krásu.— I hútal5) ustavičně po cestě, kdeže by měl tu Krásu hledati a koho se na ni optati, až mu tu napadlo, že by slunce o ní věděti mělo; a hned také umínil si jíti k němu a zeptati se ho. — Jel dlouho, dlouho, horami, dolinami, přes vrchy a vody, až se přitoulal k „Sluncovej matěri". — „Ach, kdě si sa tu vzal, syn muoj drahý, veď tu ani ptáčka ani letáčka6) něvídať, néslýchať," přivítala ho matka Slunce.

„Ej, paní matka, prišol som sa Slunca zpýtať, či něvie, kdě Svetská krása býva?"

„No počkaj, keď muoj syn domov prijdě, zpýtam sa ho. Ale ty tu ťažko nabudněš, lebo keď muoj syn lačný prijdě, lahko by ťa aj zedol,7) — poď, schovám ťa!" — I schovala ho pod koryto, aby ho Slunce nevidělo. — Večer, jak se Slunce domů vrátilo, hned na matku volalo: „Ej mamo, mamo, smrdí tu človečina, koho tu máš?" — „Ach, kděže by sa ti tu človečina vzala, veď ti to eště páchně, čo si cez děň tuho svietil," krotila je matka; ale Slunce jí řeklo: „Len von s ním, matka, kdo je kolvek, nič mu něurobím."

Na ta slova vylezl knížecí synek zpod koryta ven. — „Čo si prišol sem, bračok?" Slunce se ho ptalo. — „Prišol som sa ťa zapýtať, či tu dačo něslýchať o Svetskej kráse."

„O Svetskej kráse já nič něviem, ale choď k Vetríkovi, ažda ju ten dakdě vyduchal." — Šel tedy synek dále k Větru, a když zase dlouho šel přes vrchy, doly, hory a veliké pustatiny, přišel k jedné veliké jeskyni, kde našel Větrovu matku. — „Kdě si sa tu, synok, vzal, veď tu ani ptáčka ani letáčka něvídať, něslýchať."

„Prišol som sa, paní matka, Vetríka zpýtať, či něvie dačo o Svetskej kráse." —

„No čakaj, syn muoj, keď sa vráti; — ale len že si lahni pod koryto, lebo by sa ti zle mohlo vodiť, keby sa Vetrík lačný vrátil." — O nedlouho přihnal se Vetrík do jeskyně takovou silou, že div koryto nepřekotil, a hned člověka zavoněl. „Ej mamo, mamo, voniam tu člověčinu, koho tu máš?" —

„Ach, kděže by sa tu vzala, ale sa ti to len tak vidí, že si sa tou duchotou po svetě nabral" — vymlouvala matka. „Len von s ním, matka, nič mu něurobím" — řekl Vítr a synek zpod koryta vylezl.


« predchádzajúca strana :: 2 / 9 :: ďaľšia strana »