eKnižnica

Internetová čitáreň

Němcová, Božena: Slovenské pohádky a pověsti

Kapitola 1. Světské krása

« predchádzajúca strana :: 3 / 9 :: ďaľšia strana »

.

„Čo si prišol, bračok?" — ptal se ho Vítr. — Synek mu povídal, proč přišel. — „O tej Svetskej kráse něviem nič, a veru som dněs všecko zburtal, ale Mesiačok, ten by ažda muohol o něj vedieť, choď sa toho zpýtať." — Na tu radu vybral se knížecí synek opět na cestu k Měsíci. — Opět musel dlouho chodit, než došel k Měsíci. — „Čo si prišol, bračok?" — „Prišol som sa ťa zpýtať, či něvieš o Svetskej kráse."

„Ba veru viem o něj, predošlej noci som ju vysvietil. Keby si ju viděl, i rozum by si potratil; ale býva na druhom svetě," pravil Měsíc.

„A jako ju dostať?" — zeptal se mládenec.

„No, keď už len tak chceš, já ťa zavediem ku tej diere, kadě sa na druhý svet chodí, a tam najděš takých ludí, čo ťa ďalej upravia. — Ale to ti povedám, že jak si sa na dobrý znak něnarodil, darmo sa tam ustávaš." — Synek na to ale nic nedbal a jen prosil Měsíce, aby ho provodil. Po dlouhé chůzi přišli k mostu, přes nějž se na druhý svět chodilo, — tu radil Měsíc mládenci, aby s koně slezl, bičíkem ho pošlehl, by přes most napřed běžel. — Mladý kníže se divil sice, ale poslechl; s koně slezl a bičem ho pošlehl. — Kůň se rozběhl na most, a vtom zpod mostu se vyřítil ohromný Šarkan,8) koně uchytil a s ním zase pod mostem se skryl. Tam ho sežral a jsa nasycen, schoulil se, kníže pak bez úrazu po mostě přešel. — "Hla, tak by sa bolo těbe stalo!" řekl mu Měsíc, dále ho veda. Tu ale najednou Měsíček se mu ztratil, a on přišed mezi vrchy a grúně (strmé úbočí), brodil se bařinami po pás. Byl by již zahynul, kdyby ho byl Měsíček nedohonil a na pravou cestu ho nevyvedl. —

Poté šli vždy spolu šťastně až k jedné chaloupce v lese, kde byla ta díra do země. — Tam se mu Měsíček ztratil, ale z chaloupky vyšli dva staří šediví poutníčkové, radostně ho vítajíce: „Vítaj nám, vítaj, náš krstný,9) dávno ťa my už čakáme!" — Synek se divil, že ho stařečkové znají, když mu ale povídali, že oni jsou jeho kmotři a že oni mu tu Světskou krásu zavázali, tu pln radosti nevěděl, kterak jim děkovati má.

„No, synok, ty musíš ďalej ísť, tuto ti cesta!" — při těch slovích ukázal starší poutník mládenci otvor do země a řekl mu, že ho tam dolů po provaze spustí. Synek byl volen. Dříve ale, než ho starečkové dolů spustili, dal jim bílý šátek a pravil: „No, keď sa budě ten ručník červenať a krvou premokať, už muožtě vedieť, že je so mnou zle, a prijditě mi na pomoc." —


« predchádzajúca strana :: 3 / 9 :: ďaľšia strana »