eKnižnica

Internetová čitáreň

Rolland, Romain: Petr a Lucie

Kapitola 1.

« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »

.

Děj trvá od středy večer 3o. ledna do Velikého pátku 29. března 1918


Petr chvatně vběhl do vozu podzemní dráhy. Hrubý a horečně vzrušený dav. Stoje blízko u vchodu, sevřen jsa kruhem lidských těl a dýchaje zároveň s nimi dusný vzduch vycházející z jejich úst, tupě se díval na černé, dunivé klenuté chodby, po nichž se míhaly zářivé zřítelnice vlaku. V jeho duchu byly tytéž temnoty, tytéž pronikavé a rozechvěné záblesky světla. Dusil se ve zdviženém límci svrchníku a stoje tam s pažemi přitisknutými k tělu, se rty pevně sevřenými a s čelem zpoceným a chvílemi — když se otevřely dveře do vozu — zmrazeným závany chladného vzduchu, snažil se nevidět, snažil se nemyslit, snažil se nežít. Srdce tohoto osmnáctiletého jinocha, ještě téměř dítěte, bylo plno chmurné beznaděje. Nad ním, nad temnotami těch kleneb, té krysí chodby, jíž uháněla kovová obluda hemžící se lidskými červy — tam nahoře byla Paříž, sníh, studená lednová noc, příšera života a smrti — válka.

Válka. Před čtyřmi lety se tam uhnízdila. Tísnivě ležela na jeho jinošských letech. Přistihla ho zrovna v té mravní krisi, kdy jinoch, znepokojený probuzením smyslů, s úžasem odhaluje bestiální, slepé, drtivé síly života, jimž je vydán na pospas, třebaže o život nežádal. A má-li povahu jemnou, srdce něžné a tělo útlé tak jako Petr, pociťuje hnus a hrůzu, s nimiž se neodvažuje nikomu svěřit, hrůzu před těmi surovostmi, špinavostmi a nesmysly plodné a žravé přírody — prasnice, požírající svou líheň. — V každém jinochovi od šestnácti do osmnácti let je kus hamletovské duše. Nechtějte na něm, aby chápal válku! (To je dobré pro vás, lidé usedlí!) Má dost co dělat, aby pochopil život a odpustil mu. Obyčejně se jako do bezpečného útočiště utíká do snu a do umění tak dlouho, až zvykne tomu, že se stal člověkem, a až kukla skončí svůj úzkostný vývoj od červíka k živému tvoru. Jak velice potřebuje klidu a tichého soustředění v těch vzrušených jarních dnech dozrávajícího života! Ale brzy za ním přicházejí do jeho útulku, vytahují ho, ještě docela útlého v jeho nové kůži, z toho tichého, stinného ústraní a vrhají ho na drsný vzduch, mezi to otrlé lidstvo, jehož pošetilosti a nenávisti, třebaže je nechápe, má přijmout za své a odpykávat.

Petr byl volán na vojnu se svými vrstevníky, osmnáctiletými chlapci. Za půl roku bude vlast potřebovat jeho těla. Válka se ho dožaduje. Už jen šest měsíců mu popřává.


« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »