Kapitola 1.

Šest měsíců! Kdyby aspoň bylo možné prožít toho půl roku bezmyšlenkovitě! Zůstat v těchto podzemních chodbách! Nespatřit už kruté denní světlo! ...

Pohroužil se s uhánějícím vlakem do tmy a zavřel oči ...

Když je otevřel — na několik kroků od něho, oddělena jsouc od něho dvěma cizími těly, stála dívka, zrovna přistoupivší do vozu. Napřed z ní uviděl jenom jemný profil pod stínem klobouku, světlou kadeř na tváři mírně hubené, světélko na milém líčku, krásnou linii nosu a vyklenutého rtu a pootevřená ústa, ještě teď rozechvěná spěšnou chůzí. Vešla mu do srdce dveřmi jeho očí, vešla tam celičká a dveře se za ní zavřely. Všechny venkovní zvuky zmlkly. Ticho. Klid a mír. Byla tam.

Nedívala se na něho. Ještě ani nevěděla, že Petr je na světě. A byla v něm! Držel její němý, schoulený obraz v náručí a neodvažoval se ani dýchat, aby ji jeho dech neovanul...

Na následující stanici tlačenice. Lidé se s křikem hrnuli do vozu již plného. Ta vlna lidských těl Petra strhla a nesla s sebou. Nad klenbou podzemní dráhy, tam nahoře ve městě, temné, dunivé výbuchy. Vlak se znovu rozjel. V té chvíli nějaký poděšený muž, zakrývající si tvář rukama a sestupující k stanici podzemní dráhy, skutálel se se schodů. Lidé ve vlaku ještě zahlédli, jak se mu mezi prsty řine krev ... A zase černá chodba a temnoty ... Ve voze zděšené výkřiky: »Německá letadla bombardují Paříž!« — V tom všeobecném vzrušení, v němž všechna ta natlačená těla splývala v jeden celek, Petrova dlaň uchopila ruku, zlehka se ho dotýkající. A když zdvihl oči, spatřil, že je to Ona.

Nevytrhla svou ruku. Na stisk jeho prstů odpověděly prsty vzrušené, trochu křečovitě sevřené, a potom její měkká, horká ruka zůstala nehybně ležet v jeho dlani. Tak stáli v ochranném šeru a jejich ruce byly jako dvě ptáčata, schoulená v témž hnízdě; a krev jejich srdcí proudila nepřetržitým proudem teplem jejich dlaní. Neřekli si ani slovo. Nedali si ani jediné znamení. Jeho ústa se téměř dotýkala kadeře na její tváři a okraje jejího ucha. Nedívala se na něho. O dvě stanice dále se ho pustila, proklouzla mezi těly a odešla nespatřivši ho.

Když zmizela, napadlo ho, aby šel za ní ... Pozdě. Vlak už zase jel. Na následující stanici vystoupil z podzemí do města. Zas tam našel noční vzduch, neviditelný lehký dotyk několika sněhových vloček a poděšené, svým strachem se bavící město, nad nímž se kdesi vysoko vznášeli váleční draví ptáci. Ale Petr neviděl nic jiného než tu, která byla v něm. A vracel se domů drže v ruce dlaň té neznámé.