eKnižnica

Internetová čitáreň

Rolland, Romain: Petr a Lucie

Kapitola 11.

« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »

.

Březen se vrátil a s ním delší den a první ptačí zpěvy. Ale zároveň s délkou dnů vzrůstaly také příšerné válečné plameny. Vzduch se horečně tetelil očekáváním jara a očekáváním zkázy. Bylo slyšet, jak se zesiluje obludné dunění a jak se srážejí zbraně milionů nepřátel, shromažďovaných už několik měsíců za hrázemi zákopů a přichystaných zaplavit jako bouřlivý příliv celou střední Francii i s hlavním městem. Stín děsivých pověstí předcházel tu pohromu: fantastické zprávy o otravných plynech, o jedech, jimiž bude naplněn všechen vzduch a jež prý se snesou na celé rozsáhlé kraje a všechno v nich zničí jako ta dusivá oblaka ze sopky Pelée. Mimo to návštěvy německých letadel, čím dál častější, dovedně udržovaly vzrušení v celé Paříži.

Petr a Lucie se stále vzpírali vědět něco z toho, co se dálo v jejich okolí; ale ta mírná všeobecná rozjítřenost, kterou nevědomky vdechovali také oni v tom vzduchu obtěžkaném hrozbami, rozněcovala touhu, kvasící v jejich mladých tělech. Poslední tři válečná léta nakazila evropské duše mravní lehkomyslností; a ta vnikala i do duší nejpočestnějších. A Petr ani Lucie neměli náboženské víry. Ale byli chráněni jemností svých srdcí, svým pudovým studem. Jenže potají se rozhodli, že se jeden druhému oddají, ještě než je od sebe oddělí slepá lidská krutost. Ještě si to neřekli. Až jednou večer. Jednou nebo dvakrát týdně zůstávala Luciina matka v továrně na noční práci. V takových nocích Lucie, aby nebyla v té pusté městské čtvrti sama doma, spávala v Paříži u přítelkyně. Nikdo ji nehlídal. A milenci využívali této volnosti a trávívali večery spolu; a někdy si také zašli na skrovnou večeři do některé menší restaurace. Když tak jednou v polovici března vyšli od večeře, uslyšeli troubení na poplach. Uchýlili se jako před náhlým lijákem do nejbližšího úkrytu a chvíli se bavili pozorováním svých náhodných sousedů. Ježto však nebezpečí se zdálo ještě daleko nebo snad už zažehnáno, Petr a Lucie, protože se nechtěli vrátit domů příliš pozdě, vydali se, vesele žvatlajíce, zase na cestu. Šli starou, tmavou a úzkou uličkou nedaleko od Sv. Sulpicia. Zrovna prošli kolem fiakru, stojícího před širokými vraty; kůň i kočí spali. Sotva ušli asi dvacet kroků po protějším chodníku, všecko kolem nich se náhle zatřáslo: oslňující rudý záblesk, rachotivé hromové zadunění, déšť vytrhaných prejzů a rozbitých oken.


« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »