eKnižnica

Internetová čitáreň

Rolland, Romain: Petr a Lucie

Kapitola 14.

« predchádzajúca strana :: 1 / 3 :: ďaľšia strana »

.

V tomto velikonočním týdnu se vídávali denně. Petr navštěvoval Lucii v jejím osamělém domě. Nuzná zahrádka se probouzela. Sedávali v ní celá odpoledne. Paříž, množství lidí, rušný život, to všechno se jim teď protivilo. Chvílemi je dokonce jakási duševní ochrnulost nutila, aby seděli vedle sebe mlčky, bez touhy po pohybu. Zvláštní pocit je oba ovládal. Měli strach. Strach tím větší, čím více se blížil den, kdy se měli oddat jeden druhému — strach z přemíry lásky, z čistoty duše, kterou děsily ohavnosti, krutosti a hanebnosti života a která v opojení zádumčivostí a vášní toužila být jich zbavena. Ale neřekli si o tom nic.

Většinu času trávili blaženým žvatláním o svém budoucím společném příbytku, o svých společných pracích, o své malé domácnosti. Už napřed si do nejmenších podrobností připravovali rozestavení nábytku, barvy stěn, místo každé věci. Lucie byla pravá žena, takže představa všech těch něžných drobností a intimních, rodinných obrázků každodenního života ji mnohdy dojímala až k slzám. Okoušeli skvělých, tichých radostí budoucího rodinného života ... A přece oba věděli, že nic z toho se nestane: Petr to tušil z vrozeného pochybovačství — a Lucie z jasnozřivosti lásky, vědoucí, že jejich sňatek není prakticky možný... Právě proto spěchali užít manželského života aspoň v snění. A jeden druhému zatajoval své přesvědčení, že je to jenom sen. Každý z nich se domníval, že jenom on zná to tajemství, a rozněžněle dbal, aby nijak neporušil ilusi svého druha.

Když tak dosyta užili bolestných slastí nemožné budoucnosti, pociťovali únavu, jako by to opravdu byli prožili. To pak odpočívali sedíce v besídce, ověnčené suchými svlačci, v nichž slunce rozpouštělo zmrzlou mízu; Petr opíral hlavu o Luciino rameno a oba v zasnění poslouchali šumění země. Mladé březnové slunce si pod letícími mraky hrálo na schovávanou, smálo se a pak se zase schovávalo. Jasné paprsky a tmavé stíny letěly po rovině jako v duši radosti a smutky.

— Lucie, najednou se zeptal Petr, což si nevzpomínáš?... Je tomu dávno, velmi dávno ... Už jednou jsme takto byli ...

— Ano, řekla Lucie, máš pravdu. Všechno, všechno to poznávám ... Ale kde jsme to tenkrát byli?

A bavili se vymýšlením, v jakých podobách se znávali v svých dřívějších životech. Už jako lidé? Možná. Ale to pak dívkou byl tenkrát jistě Petr a Lucie byla milencem ...


« predchádzajúca strana :: 1 / 3 :: ďaľšia strana »