eKnižnica

Internetová čitáreň

Rolland, Romain: Petr a Lucie

Kapitola 15.

« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »

.

Všichni, kdož přečkali ty dny a viděli onen úžasný, šťastný obrat ve vývoji událostí, patrně už zapomněli na ten těžký, hrozivý let chmurného křídla válečné Litice, které v tom velikonočním týdnu zastřelo střední Francii a na chvíli vrhlo stín i na Paříž. Radost snadno zapomíná na minulé hrůzy.

Německý nápor dospěl mezi pondělím a středou velikonočního týdne k nejzazší francouzské obranné linii. Nepřítel už překročil Sommu; Bapaume, Nesle, Guiscard, Roye, Noyon, Albert byly ztraceny. Jedenáct set děl ukořistěno. Šedesát tisíc zajatců ... Symbol zdeptané vlasti, harmonický Debussy umřel zrovna v to úterý. Strhaná lyra ... »Ubohé dokonávající Řecko! ... « Co z něho zbude? Několik tepaných nádob, několik překrásných, štíhlých sloupů, a i ty zmizí pod travou, rozrůstající se po hřbitově. Nesmrtelné stopy zničených Athén ...

Petr a Lucie viděli jakoby s návrší ten stín, blížící se k městu. Jsouce ještě zahaleni paprsky své lásky, očekávali konec krátkého dne svého života bez bázně. Budou teď v noci smrti dva. Jako večerní klekání jim ve vzpomínkách zněla slastná zádumčivost krásných debussyovských akordů, jež tak milovali. Hudba odpovídala potřebě jejich srdcí víc než kdy jindy. Bylo to jediné umění, stavší se hlasem osvobozené duše za záclonou tvarů.

Na Zelený čtvrtek šli — Lucie zavěšena jsouc do Petra a tisknouc jeho ruku — po předměstských cestách, smáčených deštěm. Vítr se honil po zmoklé rovině. Nevšímali si ani deště, ani větru, ani ošklivosti polí a blátivé cesty. Usedli na nízkou zahradní zídku, jíž se nedávno kus zřítil. Pod Petrovým deštníkem, chránícím sotva hlavu a ramena, Lucie, nohy majíc volně svěšeny, ruce zvlhlé a nepromokavý plášť zmoklý, dívala se, jak kapky pomalu padají jedna za druhou. Kdykoli vítr pohnul větvemi, drobná prška kapek zabubnovala: »klop! klop!« Lucie byla zamlklá, usměvavá, klidně rozzářená. Oba je naplňovala hluboká radost.

— Proč se máme tak velice rádi? zeptal se Petr.

— Ach, Petře, jistě mě nemáš rád velice, když se ptáš proč.

— Ptám se tě jenom proto, abych od tebe slyšel to, co vím stejně dobře jako ty.

— Ty chceš, abych tě chválila, abych ti vypravovala, proč tě mám ráda, pravda? Ale toho se nedočkáš, neboť, víš-li ty, proč tě mám ráda, já to nevím.

— Ty to nevíš? zaraženě se zeptal Petr.


« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »