eKnižnica

Internetová čitáreň

Rolland, Romain: Petr a Lucie

Kapitola 16.

« predchádzajúca strana :: 2 / 2 :: ďaľšia strana »

.

Mlha houstne. Už není vidět ani zem, ani nebe. A síly ochabují ... Najednou tryská z gregoriánské skladby, tiše se vznášející pod klenutou kruchtou, jásavá píseň a ze stínů se vynořuje zkřehlé tělíčko skřivana, volně plujícího po nekonečném moři slunce ...

Stisk prstů jim připomněl, že tak plují spolu. A zase se uviděli v šeru kostela, jak se k sobě pevně tisknou a poslouchají krásné chrámové zpěvy; jejich srdce, rozplývající se láskou, byla u samých vrcholů nejčistší radosti. A oba si vroucně přáli — modlili se o to — aby s těch výšin už nikdy nesestoupili.

V té chvíli Lucie, zrovna vášnivým pohledem políbivší drahého přítele (oči maje přivřené a rty pootevřené zdál se ztracen v slastné extasi a jakoby nadnášen vděčnou radostí pozdvihoval hlavu k té nevyšší Síle, kterou člověk pudově hledá vždycky nahoře) Lucie překvapeně spatřila v červeném a zlatém okně postranní kaple usměvavou tvář té rusovlásky. A zatím co tak na ni mlčky, trnouc úžasem pohlížela, znovu na té zvláštní tvářičce uviděla ten výraz zděšení a soucitu.

V témž okamžiku se silný pilíř, o nějž se opírali, pohnul a celý kostel se do základů zachvěl. Srdce zabušilo v Lucii tak, že v ní přehlušilo rachot výbuchu a křik věřících; a nemajíc kdy bát se nebo trpět, vrhla se, aby ho jako slepice svá kuřátka zakryla vlastním tělem, vrhla se na Petra, blaženě se usmívajícího při zavřených očích. Mateřským objetím si ze všech sil tu drahou hlavu přitiskla do klína a sklonila se nad Petrem, s ústy na jeho šíji, tak, že byli schouleni v nepatrné klubíčko.

A mohutný pilíř je naráz pohřbil pod svými sutinami.


Srpen 1918.


« predchádzajúca strana :: 2 / 2 :: ďaľšia strana »