eKnižnica

Internetová čitáreň

Rolland, Romain: Petr a Lucie

Kapitola 2.

« predchádzajúca strana :: 1 / 5 :: ďaľšia strana »

.

Petr Aubier bydlil u rodičů nedaleko od Clunyjského parčíku. Jeho otec byl státní úředník; bratr, o šest let starší než Petr, šel dobrovolně na vojnu hned na začátku války. Byla to dobrá měšťanská rodina, počestní občané, hodní, lidsky cítící lidé, nikdy se neodváživší samostatného myšlení a pravděpodobně ani netušící, že něco takového by bylo možné. Pan Aubier, člověk neobyčejně čestný a nesmírně vážně plnicí své úřední povinnosti, by rozhořčeně, jako nejhorší pohanu, byl odmítl podezření, že jeho úsudky by mohly být diktovány něčím jiným než smyslem pro spravedlnost a hlasem svědomí. Ale hlas jeho svědomí nikdy nemluvil (nebo lépe: ani nezašeptl) proti vládě. Bylo to svědomí už od narození úřednické. Myslilo vždycky jako zaměstnanec státu, jehož vlády se sice mění, ale vždy jsou neomylné. Na vládnoucí moc se díval jako na posvátnou samozřejmost. Upřímně se obdivoval těm bronzovým duším, těm slavným, svobodomyslným a neoblomným úředníkům minulých časů; a snad se v duchu pokládal za jednoho z jejich rodu. Byl to takový počestný, prostomyslný občánek, zatížený stoletím republikánského otroctví. — Paní Aubierová byla stejně dobrá křesťanka, jako byl její manžel dobrý republikán. Stejně upřímně a poctivě, jak pan Aubier ze sebe dělal poslušný nástroj moci proti každému projevu svobody neschválenému úředně, paní Aubierová mísila v úplné čistotě srdce zbožné modlitby s oněmi vražednými tužbami, jež tenkrát ve všech evropských zemích rozněcovali katoličtí kněží i protestantští pastoři, židovští rabíni i pravoslavní popi, noviny i vlastenečtí občané. — A oba, otec i matka, zbožňovali své děti, pociťovali jakožto praví Francouzi hlubokou, podstatnou lásku jenom k nim, všechno by jim byli obětovali, a aby se nijak nelišili od ostatních, bez váhání je obětovali. Komu? Neznámému bohu. Ve všech dobách Abraham vedl Izáka na hranici. A jeho slavné šílenství je dodnes příkladem pro ubohé lidstvo.

V této rodince, jak tomu bývá velmi často, láska byla veliká a srdečnost žádná. Jak by mohl být upřímný, svobodný myšlenkový styk mezi lidmi, z nichž každý se bojí vidět jasně do vlastního ducha? Člověk, byť si myslil cokoli, vždycky ví, že jistých dogmat je třeba dbát; a je-li nepříjemné, když dogmata jsou tak šetrná, že zůstávají v svých vyznačených mezích (jak je tomu obyčejně u dogmat náboženských), co říci, když se chtějí plésti do života, když chtějí ovládat a řídit celý lidský život, tak jak to dělají naše dogmata světská a všeobecně závazná!


« predchádzajúca strana :: 1 / 5 :: ďaľšia strana »