eKnižnica

Internetová čitáreň

Rolland, Romain: Petr a Lucie

Kapitola 4.

« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »

.

V dobách míru by toto němé okouzlení patrně nebylo trvalo dlouho. V tomto období jinošství, kdy je zamilována do lásky, mladá duše vidí lásku ve všech očích; dychtivé a nerozhodné srdce ji slastně loupí hned v těch, hned v oněch dívčích pohledech; a nic je nepobízí, aby se rychle ustálilo: vždyť stojí teprve na začátku svého života.

Ale dnes? Život bude patrně krátký; je tedy třeba pospíšit si.

A Petrovo srdce pospíchalo tím více, že se omeškalo. Ve velikých městech, přes to že z dálky vypadají jako dýmající sopky smyslnosti, žijí také čisté duše a nezkušená, nevinná těla. Kolik je tam jinochů a dívek, majících lásku v posvátné úctě a uchovávajících si panenské smysly až do sňatku! I v prostředích zjemnělých, v nichž rozumová zvídavost bývá předčasně drážděna, jak podivné nevědomosti se v nich tají pod nevázaným hovorem dívenek z »lepší« společnosti« nebo studentíků, kteří znají všechno a nevědí nic! Přímo uprostřed Paříže jsou takové prostinké samoty, klášterní zahrádky, studánky čistoty. Paříž je zrazována svou literaturou. Ti, kteří mluví jejím jménem, bývají nejvíc ušpiněni. A je ostatně známo, že falešná lidská bázeň brání často i nevinným, aby se nepřiznávali k své neposkvrněnosti. — Petr lásku ještě neznal; a teď podlehl jejímu prvnímu zavolání.

K okouzlení jeho myšlenek se připojovalo ještě to, že láska se v něm zrodila pod křídlem smrti. V té chvíli vzrušení, kdy cítili, že jim nad hlavami letí hrozba vražedných bomb, a kdy jim pohled na krvácejícího raněného člověka svíral srdce, zrovna v té chvíli se jejich prsty našly; a oba v tom stisku cítili jak záchvěv poděšeného těla, tak vroucí posilu neznámého přítele. Ó, toho chvilkového stisku! Jedna z těch dvou rukou, ruka mužova, říká: »Opři se o mne!«

— A druhá, mateřská, tlumí svůj strach a praví: »Miláčku!«

Ovšem, nic takového nebylo řečeno, ani slyšeno. Ale šepot, ztajený v nitru, naplnil duši mnohem lépe než slova, neboť slova obyčejně zastírají myšlenku jako listnatý závěs. Petr se dal kolébat tím vnitřním bzukotem. Znělo to jako píseň zlaté vosy, vznášející se v zšeřelém svitu života. Jeho dni malátně plynuly v tomto novém roztoužení. Osamělé, obnažené srdce snilo o teplém hnízdě.

V těch prvních týdnech měsíce února Paříž přehlížela své trosky z posledního nepřátelského útoku a hladila si rány. Tisk, zavřený v kleci, štěkal po odvetě.


« predchádzajúca strana :: 1 / 2 :: ďaľšia strana »