eKnižnica

Internetová čitáreň

Rolland, Romain: Petr a Lucie

Kapitola 5.

« predchádzajúca strana :: 1 / 4 :: ďaľšia strana »

.

Šel po seinském nábřeží kolem Institutu a roztržitě nahlížel do knih u stánku jednoho z toho mála pouličních antikvářů, kteří ještě zůstali věrni tomu tradičnímu místu. Stál zrovna dole u schodů s mostu Umění na nábřeží. Zdvihnuv náhodou oči, spatřil tu, kterou očekával. Skicák majíc pod paží, sestupovala po schodech jako laňka. Nerozmýšlel se ani zlomek vteřiny; rozběhl se naproti ní, a zatím co vystupoval k ní, sestupující, jejich pohledy po prvé spočinuly na sobě a vešly. A když přišel před ni, stanul a začervenal se. A ona, vidouc ho, jak se červená, překvapením se začervenala také. Dříve než popadl dech, laňka už odběhla. Když se mu síly vrátily tak, že se mohl obrátit, její sukně už mizela v zatáčce sloupoví k Seinské ulici. Nepokusil se sledovat ji. Opíraje se o mostní roubení viděl její pohled v plynoucí řece. Jeho srdce mělo na nějakou dobu novou pastvu ... (Ó, drazí, pošetilí jinoši!) ....

Asi za týden potom si zašel do Lucemburské zahrady, zalité zlatou lahodou slunce. V tom smutném roce tak zářivý únor! Snil při otevřených očích a nevěděl již přesně, zdali sní to, co vidí, nebo zda vidí to, co sní; v jakési žíznivé roztouženosti, jsa v nitru snad šťasten, snad nešťasten, jistě však zamilován a napojen láskou stejně jako sluncem, usmíval se, když tak kráčel s roztěkanýma očima, a rty se mu pohybovaly, aniž o tom věděl, a říkaly něžná, nijak spolu nesouvislá slůvka, jakoby nějakou píseň. Šel s pohledem sklopeným k zemi; a najednou, jako když kolem vás prolétne holub, měl dojem, že kolem něho prolétl úsměv. Obrátil se a spatřil, že zrovna prošel kolem ní. A právě v té chvíli také ona, jdouc stále dál, obrátila hlavu a s úsměvem se na něho podívala. A tu již neváhal a s rukama téměř vztaženýma spěchal k ní s nadšením stejně mladickým a čistým, jak prostě a čistě na něho čekala. Ani se neomluvil. Necítili rozpaky. Zdálo se jim, že prostě pokračují v započatém rozhovoru.

— Vy se mi smějete, řekl; a jistě máte pravdu.

— Nesměji se vám. — (Měla hlas — stejně jako krok — živý a pružný.) — Vy sám jste se smál; já jsem se usmála, když jsem vás tak viděla.

— A já jsem se opravdu smál?

— Vždyť ještě teď se usmíváte!

— Teď již vím, proč.

Nezeptala se ho, proč se usmívá. Šli spolu dál. Byli šťastni.

— To je dnes krásné sluníčko! řekla.


« predchádzajúca strana :: 1 / 4 :: ďaľšia strana »