eKnižnica

Internetová čitáreň

Rolland, Romain: Petr a Lucie

Kapitola 6.

« predchádzajúca strana :: 1 / 4 :: ďaľšia strana »

.

Zítřek! ... Ti, kdož přijdou po nás, stěží si budou moci představit, kolik němého zoufalství a bezedného smutku bylo ve čtvrtém roce války obsaženo v tom slově: zítřek ... Hrozná únava! Naděje byly už tolikrát zklamány! Sta zítřků šla jeden za druhým, zítřků na vlas podobných včerejšku a dnešku a vesměs vyplněných ničím a čekáním, čekáním na nic. Čas už neplynul. Rok byl jako Styx, podsvětní řeka, obtáčející život svým kruhem černých a mastných vod, pochmurně se lesknoucích a vlekoucích se mezi břehy tak líně, že vypadají, jako by stály. Zítřek? Zítřek je mrtev.

V srdci těchto dvou dětí Zítřek najednou vstal z mrtvých.

Zítřek je uviděl sedět zase u fontány. A stejně zítřky následující. Krásné počasí podporovalo ta kratičká, denně o něco delší setkání. Přinášeli si každý svou svačinu a s radostí si ji vyměňovali. Petr čekával teď u musejních vrat. Chtěl vidět její práce. Třebaže na ně nebyla nijak pyšná, nedala se prosit a ukázala mu je. Byly to zmenšené reprodukce slavných obrazů nebo jen částí obrazů, nějaká skupina, postava, poprsí. Na první pohled dosti příjemné obrázky, ale hrozně nedbale udělané. Tu a tam malba dosti správná a pěkná, ale hned vedle školácké chyby, nápadně prozrazující nejen neznalost základních malířských vědomostí, nýbrž také naprostou netečnost k tomu, co si kdo o té práci bude myslit. — »Ach co, není to tak špatné! ...« — Lucie jmenovala reprodukované obrazy. Petr je znal velmi dobře a jeho tvář se vraštila zklamáním. Lucie cítila, že její práce se mu nelíbí, ale s jakousi umíněností mu přes to chtěla ukázat vše ... a také toto zde ... tu máš!... nejhorší svou práci! A při tom jí kolem rtů stále poletoval posměšný úsměv; to se vysmívala jak sama sobě, tak Petrovi; ale že by ji Petrovo zklamání nějak mrzelo, to si přiznat nechtěla. Petr se přemáhal, aby nevybuchl. Ale na konec toho bylo už příliš mnoho. Ukázala mu kopii jednoho Raffaela z Florencie.

— Ale vždyť to nejsou ty barvy! řekl.

— Oh, to by byl skoro zázrak, kdyby to byly ty barvy! řekla. Vždyť jsem ten originál jakživa neviděla! Dělala jsem to podle fotografie.

— A to vám to nikdo nevytkne?

— Kdo? Kupci? Ani ti neznají originál.. . A i když jej snad viděli, ti si umělecké dílo nikdy neprohlížejí tak důkladně! Červená, zelená, modrá, v tom ve všem vidí jenom planoucí barvy. Někdy mívám předlohu barevnou a přece změním barvy... Na příklad toto, hleďte ... (A ukázala mu Murillova andílka.)


« predchádzajúca strana :: 1 / 4 :: ďaľšia strana »