eKnižnica

Internetová čitáreň

Rolland, Romain: Petr a Lucie

Kapitola 7.

« predchádzajúca strana :: 1 / 4 :: ďaľšia strana »

.

Špatné počasí přerušilo svačiny u vrabčí fontány. Mlha zahalila únorové slunce. Ale nemohla uhasit žár slunce, jež nosili v srdci. Ach, jen ať je počasí, jaké chce: zima, teplo, deště, větry, sníh nebo slunce! Pro ně to bude vždycky dobré. Ba bude to čím dál lepší, neboť v době, kdy štěstí je ve věku růstu, nejkrásnějším ze všech dnů je vždycky dnešek.

Mlha pro ně byla vítanou záminkou, aby spolu trávívali část dne. Bylo menší nebezpečí, že je někdo uvidí. — Čekával na ni ráno u tramvaje a pak ji doprovázel při jejích pochůzkách po Paříži. Límec na svrchníku míval zdvižený. Ona měla kožišinovou čapku, kožišinový límec zimomřivě ovinutý až po bradu a závoj utažený tak, že její kypré rty na něm tvořily kolečko. Ale nejlepším závojem bývala vlhká síť ochranné mlhy. Byla jako popel, hustá a šedivá, žlutavě světélkující. Nebylo v ní vidět ani na deset kroků. A čím dále se šlo starými uličkami, sestupujícími k Seině, tím hustší bývala. Přátelská mlho, sen se volně rozvíjí v tvých chladných povlacích a zachvívá se blahem! Bývali v ní jako mandle v dužině plodu, jako plamen v zastřené svítilně. Petr k sobě tiskl Luciinu levou paži; měli stejný krok, téměř stejnou výšku — ona byla o něco vyšší — a stále tlumeně švitořili, majíce tvář vedle tváře. Petr by byl nejraději pořád líbal to vlhké kolečko na závoji.

Chodívala do obchodu, který je u ní objednával, prodávat své »falešné staré mistry«, své »kýče«, jak říkávala. Nikdy při tom nepospíchali a — třebaže to nedělali, jak aspoň tvrdili, schválně — chodívali největší oklikou a sváděli to pak na mlhu. A když se nakonec přese všechna jejich úsilí cíl přece přiblížil, Petr zůstával pozadu a Lucie vešla do krámu. Čekal na ni na nároží. Čekával dlouho a nebývalo mu teplo. Ale byl rád, že čeká a že mu není teplo, byl rád, že se nudí, protože to všechno bylo pro ni. Konečně vyšla z krámu a rychle k němu přiběhla, usměvavá, rozněžnělá, znepokojená, zdali mu není zima. Poznával jí na očích, když prodala dobře, a míval z toho radost, jako kdyby to byl úspěch jeho. Ale obyčejně se vracívala s prázdnýma rukama; chtěla-li dostat peníze, musela se k obchodníkovi vracet dva i tři dny po sobě. A to ještě musila být ráda, když jí objednanou práci nevrátili s hrubými výtkami!


« predchádzajúca strana :: 1 / 4 :: ďaľšia strana »