eKnižnica

Internetová čitáreň

Rolland, Romain: Petr a Lucie

Kapitola 8.

« predchádzajúca strana :: 1 / 6 :: ďaľšia strana »

.

Pařížské předměstí za Malakovem. Nové ulice, v nichž mezi jednotlivými domy leží ještě nezastavěné pozemky, ztrácející se v pustých polích, a za prkennými ohradami stojí nesčetné chatrče hadrářů. Šedivé, kalné nebe leží nízko nad celým tím bezbarvým krajem, z jehož neplodných svahů dýmá mlha. Vzduch je syrový. Je snadné najít hledaný dům: jsou na té straně ulice jenom tři. Je to poslední z nich: naproti němu je prázdný pozemek. Má tři poschodí, dvorek ohrazený laťkovým plotem, dva nebo tři nuzné keříky, obdélníček zelinářské zahrady, zaváté sněhem.

Petr vešel docela tiše, neboť sníh stlumil jeho kroky. Ale záclonky v přízemí se pohybují, a když se blíží ke dveřím, dveře se otvírají a Lucie stojí na prahu. V šeru chodby se vítají zadrhlým hlasem a Lucie ho vede do první místnosti, používané za jídelnu. Tam maluje; stojan má postaven u okna. Zprvu nevědí, co by si řekli: přespříliš se v myšlenkách na toto setkání připravovali; a teď nechce žádná z připravených vět vyplynout na rty; a mluví spolu tlumeně, přes to že v domě nikdo není. Snad právě proto. Sedí, několik kroků od sebe, a bojí se pohnout; a Petr si ani neshrnul límec na zimníku. Povídají si o tom, jaká je venku zima a kdy jezdí elektriky. Hrozně je mrzí, že jsou tak hloupí.

Lucie se konečně odhodlává zeptat se ho, zdali přinesl fotografie. A jakmile je vytáhl z kapsy, hned oba zase oživli. Z těch obrázků se v mžiku stávají prostředníci, umožňující rozhovor; milenci teď už nejsou sami; dívají se teď na ně ještě jiné oči, a nejsou to oči stísňující. Petr měl dobrý nápad (ale záludného v něm nebylo nic): přinesl všechny své fotografie od nejútlejšího mládí; na jedné z nich byl ještě v sukničce. Lucie se radostí směje; promlouvá k obrázku lichotivá, čtveračivá slůvka. Což je pro ženu něco slastnějšího, než vidět, jak její milenec vypadal v útlém dětství? V duchu ho kolébá, kojí ho, ba málem sní, že ho sama porodila! A pak (oh, není tak hloupá), je to velmi pohodlná záminka, aby nemluvněti řekla všechno to, co milenci říci nemůže. Když se jí Petr ptá, která z těch fotografií se jí líbí nejvíce, bez váhání odpovídá:

— Tady ten roztomilý človíček ...

Jak je už vážný! Téměř vážnější než dnes. Ovšem, kdyby se odvážila (a zrovna se odvažuje) podívat se a srovnat s tím obrázkem dnešního Petra, uviděla by v jeho očích výraz odevzdanosti a radosti tak dětské, že ho ani v očích toho dítěte není; neboť oči dítěte, toho pečlivě ošetřovaného a hlídaného měšťánka, jsou jako ptáčata v kleci, nemající dosti světla; a světlo přišlo, pravda, Lucie?...


« predchádzajúca strana :: 1 / 6 :: ďaľšia strana »