eKnižnica

Internetová čitáreň

Rolland, Romain: Petr a Lucie

Kapitola 9.

« predchádzajúca strana :: 1 / 3 :: ďaľšia strana »

.

Už čtrnáct dní nevěděli, co se ve světě děje. Nezajímali se o to, že se v Paříži pilně zatýká a bez dlouhých okolků odsuzuje, že Německo uzavírá smlouvy a porušuje úmluvy, jež podepsalo, že vlády si z nesnází pomáhají lžemi, že tisk běsní a armády vraždí. Nečtli noviny. O tom, že je někde kolem dokola válka, věděli stejně, jak věděli, že je na světě tyfus nebo rýma; ale to se jich netýkalo, nechtěli na to myslit.

Této noci se jim válka připomněla sama. Už leželi (vydávali v těch dnech ze svého srdce tolik, že večer bývali vždy vyčerpáni). Najednou zaslechli, každý v svém domě, poplach a odmítli vstát a uchýlit se do sklepů. Zabořili hlavy do peřin, pod přikrývky, jako děti, když se blíží bouře, ale ne ze strachu (byli přesvědčeni, že se jim nic zlého nestane), nýbrž proto, aby mohli snít.

Lucie, poslouchajíc, jak vzduch v nočních temnotách duní, si myslila: »Jak by to bylo krásné, slyšet tu bouři nad hlavou v jeho náručí!«

Petr si zacpával uši. Ať nic neruší jeho myšlenky! Usilovně se snažil nalézti na klávesnici vzpomínek zase píseň toho dne, melodickou nitku hodin od onoho prvního okamžiku, kdy vkročil do Luciina domu, všechny záchvěvy jejího hlasu, i nejnepatrnější její pohyby, postupné obrazy, chvatně zachycené pohledem — stín víček, vlnu vzrušení proběhnuvší pod kůží jako záchvěv po vodě, úsměv mihnuvší se na rtech jako paprsek, svou dlaň, položenou na jejích vlahých, vztažených rukou — ty drahocenné zlomky, jež se kouzelná obraznost lásky snažila sloučit v přeslastném objetí. Nedovoloval, aby do jeho myšlenek vnikal ten ruch zvenčí. Vnější svět pro něho byl návštěvníkem nevítaným.. Válka? Ale ano, vím to, vím. Že je tam? Ať počká! ... A válka trpělivě čekala za dveřmi. Věděla, že se dočká. On také to věděl a právě proto se nijak nestyděl za své sobectví.

Vlna smrti ho už zanedlouho odnese. Nebyl jí tedy ničím povinován předem. Ničím. Vrať se sem, smrti, teprve v den splatnosti! A do té doby mlč! Ach, aspoň do toho neodvratného dne chtěl neztratit ani nejmenší část té vzácné lhůty; každá vteřina byla zrno zlata a on byl lakomec, zamilovaně se laskající se svým pokladem. To je mé, můj majetek je to! Nedotýkejte se mého klidu, mé lásky! Mé je to až do té chvíle ... A až ta chvíle přijde? — Možná, že nepřijde! Zázrak? ... — Proč ne?...


« predchádzajúca strana :: 1 / 3 :: ďaľšia strana »