eKnižnica

Internetová čitáreň

Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis ...

Kapitola 11. Ryba

« predchádzajúca strana :: 1 / 10 :: ďaľšia strana »

.

Několik následujících dnů se Chilon nikde nezjevoval. Vinitius od té doby, kdy dověděl se od Akté, že ho Lygie milovala, stokrát více toužil, by ji nalezl, a hledal ji sám, nechtě a zároveň nemoha se ucházeti o pomoc Caesarovu, který chvěl se obavou o život malé Augusty.

Nic nebyly platny oběti kladené ve chrámech, ani věda lékařská, ani prostředky čarodějné, k nimž na konec sáhnuto. Za týden dítě zemřelo. Smutek zasáhl dvůr i Řím. Císař, šílící při narození dítěte radostí, šílel nyní zoufalstvím i zavřev se, po dva dny ničeho nepožil, a ačkoli se palác rojil davy senatorů a augustianů, kteří přichvátali s projevy žalu a soucitu, nechtěl spatřiti nikoho. Senát sešel se k mimořádnému zasedání, při němž bylo zemřelé dítko vyhlášeno za bohyni; schváleno, by byl postaven chrám, a při něm aby byl ustanoven zvláštní kněz.

Petronia smrt ta znepokojila. Vědělo se v celém Římě, že Poppea přisuzuje ji čarám. Opakovali to po ní i lékaři, kteří tím mohli ospravedlniti své bezvýsledné namáhání, i kněží, kteří obětovali bez účinku, i zaříkávači, kteří obávali se o svůj život a o lid. Petronius byl nyní rád, že Lygie utekla. Jelikož nepřál nic zlého Aulovým a přál rovněž vše dobré sobě a Vinitiovi, proto když sňat byl cypřiš na znamení smutku před palatinem postavený, odebral se k slyšení povolenému senatorům a augustianům, aby se přesvědčil, pokud dal Nero sluchu řečem o čarách, a aby zabránil následkům, které by z toho mohly vzejíti.

Připouštěl též, znaje Nerona, že i kdyby v čáry nevěřil, bude se tvářiti, jakoby věřil již proto, aby oklamal svůj vlastní bol, by se mohl vůbec na komsi vymstiti i aby zabránil domněnce, že ho bohové počínají kárati za zločiny.

Petronius nemínil, že by Caesar miloval opravdově a hluboce i vlastní své dítě, jakkoliv je miloval vášnivě, a byl přesvědčen, že bude v bolu svém nadsazovati. A neklamal se. Nero poslouchal o pocitech senatorů a rytířů s tváří jakoby kamennou, s očima zírajícíma na jeden bod, a bylo lze vytušiti, že trpí-li skutečně, současně i tou myšlenkou se obírá, jak působí jeho bol na přítomné. Napodobil Niobu a představoval roditelský žal, tak jakoby představoval herec na sceně. Nedovedl však setrvati v mlčící, jakoby zkamenělé bolesti, neboť chvílemi gestikuloval, naznačuje posýpání hlavy prachem země, chvílemi naříkal a uzřev Petronia, vzchopil se a tragickým hlasem počal volati, aby ho všichni slyšeli:


« predchádzajúca strana :: 1 / 10 :: ďaľšia strana »