eKnižnica

Internetová čitáreň

Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis ...

Kapitola 11. Ryba

« predchádzajúca strana :: 2 / 10 :: ďaľšia strana »

.

„Eheu! I tys vinen její smrtí! Na tvou radu vešel do těchto zdí zlý duch, který jediným pohledem vyssál život z jejích prsou. Běda mi! Kéž oči mé nepatří nikdy na světlo Helia. Běda mi! Eheu! eheu!"

I zvyšuje stále hlas, přešel v zoufalý křik, Petronius však v téže chvíli rozhodl se, že vsadí vše na jediné vrhnutí kostek, načež vztáhna ruku, rychle uchopil hedvábný šátek, který nosil skoro vždy na šíji a položil mu ho na ústa.

„Pane!" pravil vážně, „spal Řím a svět z bolesti, leč zachovej nám svůj hlas."

Přítomní ztrnulí na chvíli, ztrnul i sám Nero, jen Petronius sám nebyl vzrušen. Věděl dobře, co činí. Věděl, že Terpnos i Diodor měli rozkázáno uzavříti Caesarovi ústa, kdyby příliš přepínal svůj hlas a vydával ho tak v nebezpečí.

„Caesare," pokračoval stále vážně a smutně, „utrpěli jsme ztrátu nesmírnou, nechať nám aspoň ten poklad útěchy zůstane!"

Tvář Neronova se zachvěla, a po chvíli z očí jeho se vyřinuly slzy; náhle opřel se dlaněmi o ramena Petroniova a položiv hlavu na jeho prsa, opakoval za stálého lkání:

„Ty jediný ze všech jsi na to myslil, ty jediný! Petronie! ty jediný!"

Tvář Tigellinova sežloutla žárlivostí. Petronius mluvil dále:

„Jeď do Antia! Tam ona přišla na svět, tam splynula na tebe radost, tam splyne na tebe upokojení. Nechať mořský vzduch osvěží tvé božské hrdlo, nechať prsa tvá osvěží se slanou vlhkostí. My věrně půjdeme všichni s tebou, bol tvůj tišiti budeme přátelstvím, a ty zmírníš náš bol zpěvem."

„Ano," odpověděl žalostně Nero, „napíši hymnu jí na počest a složím k tomu hudbu."

„A potom vyhledáš teplé slunce v Baiae."

„A pak zapomenutí v Řecku."

„V otčině poesie a písní."

A kamenná, ponurá nálada mizela zvolna jako mizejí mraky zastiňující slunce, i nastala rozmluva ovšem ještě plna smutku, leč již naplněna plány do budoucnosti, otáčejíc se okolo cesty, uměleckých vystoupení, ano i audiencí, jež vyžadoval ohlášený příchod Tiridata, krále armenského. Tigellinus zkusil vzpomenouti čar a kouzel, leč Petronius již jist svou výhrou, přijal vyzvání.

„Tigelline," pravil, „soudíš, že čáry a kouzla mohou škoditi bohům?"

„Sám Caesar o nich mluvil," odpověděl dvořan.

„Bolest mluvila, ne Caesar, ale co ty o tom soudíš?"

„Bohové jsou příliš mocní, aby podléhati mohli moci kouzel."

„A mohl bys upříti božskost Caesaru a jeho rodině?"


« predchádzajúca strana :: 2 / 10 :: ďaľšia strana »