eKnižnica

Internetová čitáreň

Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis ...

Kapitola 12. Glaukus

« predchádzajúca strana :: 1 / 5 :: ďaľšia strana »

.

Chilon již delší čas nepřicházel, tak že Vinitius byl v nejistotě, co o něm souditi. Nadarmo se přesvědčoval, že postup celé záležitosti musí se díti povlovně, má-li zdárně skončiti. Krev jeho i bouřlivá povaha bouřily se proti hlasu rozumu. Nečiniti ničeho, čekati, seděti se založenýma rukama, bylo příliš proti jeho povaze, aby se s tím stavem mohl shodnouti. Probíhání koutův města v tmavém otrockém plášti považoval pouze za obelstění vlastní nečinnosti, poněvadž bylo marné i nemohlo vrátiti mu klid. Lidé jeho, kteří měli přikázáno pátrati po Lygii, neměli daleko té zručnosti, co Chilon. Vedle lásky, kterou Vinitius choval pro Lygii, budila se v něm i jiná vášeň, vášeň hráče, který chce vyhrát. Takovým byl Vinitius vždy.

Od nejmladších let prováděl, co chtěl, s vášnivostí člověka, který nepochopuje, že je něco nemožno, něco, čeho je třeba se zříci. Kázeň vojenská uvedla ovsem na čas svévoli jeho do jistých mezí, ale vštípila mu zároveň přesvědčení, že každý rozkaz, daný podřízeným, musí býti splněn; delší pobyt jeho na Východě mezi lidem poddajným a otrockému poslušenství uvyklým utvrdil ho ve víře, že pro jeho „chci" není mezí. Teď však krvácela jeho vlastní samolibost.

Ve všech těch protivách i v odporu, který se jevil i v samém útěku Lygiině, shledával nesrozumitelnou jakous záhadu, kterouž si marně týral hlavu. Věděl, že pravdivo jest tvrzení Aktéino, že Lygie ho miluje. Ale bylo-li tomu tak, proč volila raději bídu a život potulný než lásku, péči o ni, pobyt v rozkošném jeho domě! Na toto neuměl si odpovědíti a docházel toliko k jistému nejasnému pocitu, že mezi ním a Lygií, mezi jejich názory, mezi světem jeho a Petroniovým a světem Lygie i Pomponie Graeciny je jakýs rozdíl, jakés nedorozumění, hluboké jako propast, kterou nelze ničím vyplniti a vyrovnati. V takovémto uvažování ztrácel se zbytek rovnováhy, kterou Petronius hleděl v něm udržeti. Byly chvíle, v nichž sám si nebyl jist, miluje-li či nenávidí-li Lygii — věděl jen, že ji nalézti musi. Byl by přál si spíše, aby ho země pohltila, než aby ji neměl spatřiti, aby neměla býti — jeho. Představa uváděla mu ji tak živě, že mu bylo, jakoby skutečně stála před ním; vzpomínal každého slova, které s ní mluvil a které od ní slyšel.

A když pomyslil, že ho milovala a že mohla dobrovolně splniti vše, co od ní žádal, propadal těžkému žalu, stesk zaplavoval jeho srdce velikou, nezměrnou vlnou.


« predchádzajúca strana :: 1 / 5 :: ďaľšia strana »