eKnižnica

Internetová čitáreň

Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis ...

Kapitola 12. Glaukus

« predchádzajúca strana :: 2 / 5 :: ďaľšia strana »

.

Míval však i takové chvíle, ve kterých bledl vztekem a krutou radost cítil při pomyšlení, jak Lygii pokoří, až ji nalezne a jaká muka jí připraví. Chtěl ji míti, chtěl ji míti jako pokořenou otrokyni, ale byl si zároveň toho vědom, že by stal se raději otrokem, kdyby měl na vybranou státi se buď otrokem — nebo nikdy ji již neviděti.

Bývaly dny, ve kterých myslil na sledy, jež by na růžovém jejím těle zanechaly důtky. Zdálo se mu též, že by byl šťasten, kdyby ji mohl zabít.

V těch rozporech, v nejistotě a hoři ztrácel zdraví i svěžest. Stával se pánem rozmarným i ukrutným. Otroci i svobodníci chvěli se, přibližujíce se k němu, a protože bývali bez příčiny a nemilosrdně trestáni, počali ho nenáviděti. On však vytušil to a poznávaje svou osamocenost, mstil se na nich tím krutěji. Byl mírnějším pouze vůči Chilonovi, by neupustil od převzaté úlohy pátrání. Chilon pozorovav to, opanovával ho a stával se stále dotěrněším, kořistě z něho a zvyšuje své požadavky. S počátku sliboval stále Vinitiovi, že půjde vše bez obtíží, a zaručoval dobrý výsledek, ale nezatajoval, že hledání bude trvati ještě velmi dlouho.

Přišel konečně po dlouhých dnech očekávání s tváří tak zamračenou, že Vinitius zbledl při pohledu na něj a skočiv k němu, sotva byl schopen zeptati se ho:

„Není jí mezi křesťany?"

„Ovšem, pane," odvětil Chilon, „ale nalezl jsem mezi nimi Glauka, lékaře."

„O čem mluvíš, kdo je to?"

„Nevzpomínáš již, pane, na starce, s kterým jsem putoval z Neapole do Říma a pro jehož obranu přišel jsem o tyto dva prsty, jichž ztráta znemožňuje mi držeti pero v ruce. Vrahové, kteří uloupili jeho ženu a děti, bodli ho nožem. Zanechal jsem jej umírajícího v hospodě Minturnae a oplakával jsem ho dlouho! Nuže, přesvědčil jsem se nyní, že žije dosud a že náleží k obci křesťanské v Římě."

Vinitius, jemuž bylo nesrozumitelno, oč jde, vyrozuměl toliko, že onen Glaukus jest jakousi překážkou v nalezení Lygie, utlumil tedy hněv a řekl:

,,Za tvou ochranu jest ti povinen vděčností a musí ti pomoci."

„Ach, důstojný tribune! Ani bohové nejsou vždy vděčni, což teprve lidé! Ano, jest mi povinen vděkem. On však na neštěstí jest člověk slabomyslný, rozumu zatemnělého věkem i utrpením, pro kteroužto příčinu nejen necítí se díkem mi povinován býti, ale jak bylo mi sděleno jeho souvěrci, viní mne z toho, že jsem se smluvil s lotry a že já jsem původcem jeho neštěstí. To je náhrada za ztrátu mých dvou prstů."


« predchádzajúca strana :: 2 / 5 :: ďaľšia strana »