eKnižnica

Internetová čitáreň

Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis ...

Kapitola 15. V Ostrianu

« predchádzajúca strana :: 1 / 9 :: ďaľšia strana »

.

Kráčeli přes vicus Patricius podél Viminalu k staré bráně Viminalské kolem místa, na němž Dioklecian později zbudoval krásné lázně. Již minuli zbytky hradeb Servia Tulia a pustšími místy dostihli cesty Nomentanské; tam zahnuvše na levo k Salariu octli se mezi vrchy, kdež bylo množství pískových jam a tu i tam hřbitov. Setmělo se již úplně, a an ještě měsíc nevyšel, bylo by nesnadno nalezti cestu, kdyby nebylo toho, jak Chilon předvídal: že ji ukazovati budou sami křesťané. V pravo, v levo, vpředu bylo viděti tmavé postavy, kráčející k pískovým jamám. Některé z nich nesly svítilny, zakrývajíce je dle možnosti svými plášti, jiné znajíce lépe cestu, kráčely po tmě.

Zkušený žoldnéřský zrak Vinitiův rozeznával dle chodu mladé muže od starců belhajících o holi i od žen, zavinutých pečlivě v dlouhé stóly.

Nemnozí mimojdoucí a vesničané vyjíždějící z města, považovali patrně noční chodce za dělníky, spěchající k jamám pískovým nebo za bratrstva pohřební, jejichž členové v noci pořádali obřadní poutě. Čím dále kráčel mladý patricius se společníky svými, tím více svítilen zjevovalo se kolem jam, a zvětšoval se počet osob. Některé z nich zpívaly přidušenými hlasy písně, jako: „Vstaň, který spíš," nebo „Povstaň z mrtvých," časem jméno Kristovo se opakovalo v ústech mužů a žen. Avšak Vinitius nevšímal si oněch slov, neboť upínal pozornost svou na to, je-li některá z těchto temných postav Lygie.

Některé postavy pozdravovaly samy, řkouce: „Pokoj s vámi," nebo „Chvála Kristu!" Vinitia zmocňoval se nepokoj, a srdce bušilo mu prudce, neboť domýšlel se slyšeti hlas Lygiin. Podobnost postavy nebo podobné pohyby šálily ho v temnu co chvíli, a teprve, když několikráte přesvědčil se o omylu, nedůvěřoval svým očím.

Cesta zdála se mu velmi dlouhou. Okolí znal dobře, ale ve tmě bylo se v něm těžko vyznati. Každé chvíle vyskytly se úzké průchody, tu kus zdi, tu jakás neznámá stavení. Konečně vyplul měsíc nad spoustou mraků a ozářil okolí jasněji než mdlé svítilny.

Zdáli počalo se něco blýštit — jak oheň nebo plameny pochodní! Vinitius naklonil se k Chilonovi a ptal se, je-li to již Ostrianům.

Cilon, na něhož noc, odlehlost města a ony postavy, podobné vidinám patrně silně působily, odvětil chvějícím se hlasem:

„Nevím pane, nebyl jsem nikdy v Ostrianu. Ale mohli by chvály Krista odbývati někde blíže města."


« predchádzajúca strana :: 1 / 9 :: ďaľšia strana »