eKnižnica

Internetová čitáreň

Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis ...

Kapitola 16. Za Tiberou

« predchádzajúca strana :: 1 / 6 :: ďaľšia strana »

.

Každá krůpěj krve vřela v mladém patriciovi pohledem na ni. Zapomenul na davy, na starce, na vlastní podivení vůči těmto novým, pro něho nepochopitelným věcem, o nichž slyšel, viděl toliko ji před sebou. Tu konečně po všem úsilí, po dlouhých dnech plných nepokoje, namáhání a trápení ji nalezl. Poprvé v životě doznal, že radost může se vrhnouti na prsa jako dravá zvěř a sevříti je, až ztrácejí dech. On, který měl dosud za to, že „Fortuna" má za povinnost splniti každé jeho přání, nyní sotva věřil vlastním svým očím a vlastnímu štěstí. Nebýti této nedůvěry, mohla jeho vznětlivá povaha dohnati ho k nějakému nerozvážnému skutku; nyní chtěl se prve přesvědčiti, není-li to pokračování oněch zázraků, jimiž měl přeplněnou hlavu, a zda-li nesní. A nebylo pochybnosti; viděl Lygii, a dělila ho od ní vzdálenost několika kroků. Stála v plném světle, mohl se opájeti pohledem, jak sám chtěl.

Kápě svezla se jí s hlavy a rozpoutala vlasy, ústa měla poněkud pootevřená, oči povznesené k apoštolovi, tvář plnou zaujetí a nadšení. V plášti z temné vlny oděná byla jako děvče z lidu, Vinitius však nikdy neviděl jí krásnější, a přese všechen zmatek, jenž v něm vznikl, překvapila ho oproti nevolnickému téměř úboru ušlechtilost té čarovné patricijské hlavy. Láska prochvívala ho jak oheň, ohromná smíšená s jakýmsi pocitem tesknoty, velebení, vážnosti a chtivosti. Cítil rozkoš, kterouž působil mu pouhý pohled na ni, napájel se jím jakoby oživující vodou po dlouhém prahnutí. Stojíc vedle obrovského Lyga, zdála se mu menší než byla prve, bezmála jako děcko; postřehl také, že zhubla. Pleť její byla přímo průzračná, činila dojem oduševnělého květu.

Byl by se zahleděl a zapomenul úplně, kdyby nebylo Chilona, který zatahal ho za cíp pláště ze strachu, aby neučinil něco, co by je mohlo uvésti do nebezpečí. Křesťané počali se modliti a zpívati. Po chvíli zahřmělo: „Maranotha" 54) a potom apoštol počal křtíti vodou z fontany ty, které presbyterové představili jako připravené ke křtu.

Vinitiovi zdálo se, že ta noc neskončí. Chtěl nyní jíti co nejrychleji za Lygií, uchopiti se jí cestou nebo v jejím příbytku.

Konečně někteří počali opouštěti hřbitov. Chilon zašeptal: „Pojďme, pane, před bránu, neboť nesňali jsme kápí, a lidé hledí na nás."


« predchádzajúca strana :: 1 / 6 :: ďaľšia strana »