eKnižnica

Internetová čitáreň

Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis ...

Kapitola 17. Kroto

« predchádzajúca strana :: 1 / 6 :: ďaľšia strana »

.

Vinitius teprve v síni pochopil celou tíži svého předsevzetí. Dům byl veliký, několikapatrový, jeden z těch, jichž tisíce bylo budováno pro zisk k pronajímání bytů. A to budováno tak spěšně a špatně, že nebylo téměř roku, aby se jich několik nesesulo na hlavy obyvatelů. Byly to pravé úly, příliš vysoké a příliš úzké, plné komůrek a koutů, v kterých bydlilo chudé a velice četné obyvatelstvo. Ve městě, v němž mnoho ulic nemělo názvů, neměly ony domy čísel, majitelé svěřovali vybírání nájemného svým otrokům, ti pak nemajíce povinnosti, aby správě městské sdělovali jména obyvatelů, častokrát jich ani neznali.

Doptati se v takovém domě na někoho bývalo velmi obtížno, zvláště, nebyl-li u vchodu dveřník.

Vinitius prošel s Krotonem dlouhou síň chodbě podobnou a dostal se na úzké, se čtyř stran zastavené nádvoří, tvořící společné atrium pro celý dům s fontanou uprostřed, jejíž pramen padal na kamennou mísu zazděnou v zemi. Podél stěn vedly vzhůru zevní chodby z části kamenné, z části dřevěné ku galeriím, ze kterých se vcházelo do obydlí. Dole byly rovněž příbytky; některé byly opatřeny dřevěnými dveřmi, jiné odděleny byly od nádvoří toliko vlněnými, po většině otřepenými, roztrhanými nebo slátanými záclonami. Hodina byla ranná, na dvorku nebylo živé duše. Patrně v celém domě ještě všichni spali až na ty, kteří se vrátili z Ostriana.

„Co učiníme, pane?" zeptal se Kroto, zastaviv se.

„Čekejme zde, snad se někdo objeví," odpověděl Vinitius. „Není třeba, abychom byli viděni na nádvoří." Leč zároveň myslil, že rada Chilona byla rozumná. Kdyby bylo po ruce několik nevolníků, bylo by možno obsaditi dvéře, kteréž se zdály býti jediným východem, prohlédnouti pak všecky byty, ale teď bylo třeba rázem najíti obydlí Lygiino, jinak křesťané, jichž v domě dojista není nedostatek, mohli by ji upozorniti, že je hledána. Z toho ohledu bylo nebezpečno vyptávati se těch osob. Vinitius se chvíli rozmýšlel, má-li se vrátiti pro otroky, když tu z pod jedné ze záclon, zavírajících další obydlí, vyšel člověk se sítem v ruce a blížil se k fontaně.

Mladý muž na prvý pohled poznal Ursa.

„To je Lyg!" zašeptal Vinitius.

,,Mám mu hned polámati kosti ?"

„Počkej!"

Ursus jich nezahlédl, neboť stáli ve stínu, i počal klidně ve vodě oplachovati zeleninu, kterou bylo síto naplněno. Bylo patrno, že stráviv celou noc na hřbitově, obmýšlel připraviti snídani. Po chvíli, ukončiv svou práci, vzal mokré síto a zmizel s ním za záclonou. Kroto i Vinitius šli za ním, soudíce, že přijdou přímo do obydlí Lygiina.


« predchádzajúca strana :: 1 / 6 :: ďaľšia strana »